Čas všechno ovlivňuje, vše s časem souvisí. Není to přehnané tvrzení, neboť právě tato entita nejpřesněji charakterizuje nejen náš život, ale i celý svět, vesmír... Podstatu každé věci určuje její např. velikost, struktura a také věk . Každé určité jsoucno musí vzniknout a také z největší pravděpodobností zaniknout, proto je nejdůležitějším aspektem samotné existence konečnost. Člověk má samozřejmě v tomto jednu výhodu-nevýhodu. Tuto svou konečnost si až příliš dobře uvědomuje. Člověk může de facto zpochybnit cokoliv, ale nikdy se nedostane za hranici svého života. Můžeme žít různě, můžeme si být zcela odlišní-ať už tím, jak vypadáme, jak myslíme, jak se chováme…ale nakonec stejně dojdeme ke stejnému cíli. Smrt je dána všem předem. Dá se říct, že jediná věc, kterou ve svém životě skutečně musíme, je právě umřít.. Lidská existence je tedy silně ohraničena časovostí, kterou se však snaží překračovat, a pojem času nějak uchopit. Vlastností času, která přímo souvisí s konečností naší existence by měla být jeho lineárnost. Proč "měla by být"? Náš fyziologický čas je totiž lineární. Na začátku je naše narození a na konci smrt. Vše předtím a hlavně potom je pro nás největším tajemstvím. Právě lineárnost času nás nutí o něm přemýšlet a podrobovat jej nejrůznějším analýzám. Kdyby totiž čas byl cyklický-a on podle některých skutečně je- pak by hlavní spekulace odpadly, znali bychom totiž povahu takového času a tou by byla jeho uzavřenost a nekonečnost. Vše by se opakovalo, i naše existence, možná bychom si i pamatovali podoby našeno předchozího pobývání na světě…a navíc i zkušenosti, získané v minulém životě, bychom snad mohli používat znovu. Právě představa "časové osy", tedy znázornění lineárního času, nám umožňuje odpovědět na téma úvahy. V "cyklickém čase" by po stáří následovalo mládí a potom zase stáří a všechny podmínky a hlavně ony zkušenosti by na sebe plynule navazovaly. V takovémto čase by tedy naopak platilo, že "co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš"-lépe řečeno, co se naučíš, někdy v budoucnu nakonec použiješ. Bylo by chybným odlišovat v případě cyklického času nějaké stáří a mládí, tak jak –v jakém významu používáme tato slova dnes. Stáří už by nebylo konečným obdobím naší existence, konečnou stanicí našeho putování. Stalo by se jednou z neustále se opakujících etap, kterou už jsme bezpočtukrát zažili a znovu ji budeme prožívat. Pokud se ovšem shodneme, a snad se shodneme na lineárnosti času, pak s výše uvedeným výrokem musíme souhlasit. Lineární čas s sebou přináší mnoho komplikací, a jednou z nich je právě ona častá nemožnost zužitkování dříve získaných zkušeností. . Smysluplnost tvrzení je zaručena dvěma předpoklady. První je založen na "vnitřním" aspektu lineárně chápaného času. Lineární čas neustále plyne a člověk, jež je na tomto čase zcela závislý se tak stále přibližuje svojí konečnosti. I když se nám může toto tempo přibližování se zdát pomalé, vždyť si jej ani každodenně neuvědomujeme, přece ovšem existuje a my s ním-možná prozatím-nejsme schopni nic udělat. Neustálý postup na časové ose je člověk schopen zachycovat a uvědomování si tohoto jevu ho drtí. Potom je pochopitelné, že si kdekdo může říct: Vždyť veškeré snažení je zcela zbytečné. Proč bych se měl něčemu učit? Proč bych měl o něco usilovat, když jsem na tomto světě pouze na skok. Není lepší si ho pořádně užít? Na tomto místě může někdo poznamenat, že vlastně veškerá naše aktivita má jediný cíl-získat prostředky a následně si užívat. Ale musíme věřit tomu, že ne všichni se ztotožňují s tímto názorem, že se najdou i takoví, pro něž třeba právě studium je cestou ke zdokonalování sebe sama-a snad ji je možná i většina. Řekněme tedy, že z mnohých důvodů-těch čistě vykalkulovaných i těch ušlechtilejších-se lidé snaží získávat nové a nové poznatky. Druhým, a nejspíš "vnějším" aspektem, který nám odhaluje pravdivost úvodního tvrzení, bude schopnost lineárního času podléhat vnější změně podmínek. Uzavřenost nic takového nepřipouští, ale v tomto pojetí může změna narušit kauzalitu v čase. Jestliže se v mládí něco naučím pak předpokládám, že v pozdější době to budu umět a moci použít, ale změna podmínek může tenhle předpoklad naprosto zničit. V "objektivním" světě to mohou být např. fyzikální změny, jednotlivé náhody, které změní celý směr našeho života, nebo jej v horším případě dokáží i zničit. Na druhé straně člověk ztratí potřebu určitou věc si pamatovat a tak ji vypustí z mysli. Člověk se také často celý život svým způsobem vzdělává, a pro míru učení už nenajde dostatek času aby to vše mohl patřičně uplatnit. Tolik práce a tak málo času.

Lineární čas se tedy stává správným argumenetm pro souhlas se zvrchu uvedeným tvrzením. Jednak svými vlastnostmi, jednak způsobem, jakým jej člověk sám prožívá.