Hi-Ph

Čas nebo prostor chápeme, i když to nemusí být zrovna správný přístup, jaksi samostaně. Jsou to entity, které si představíme bez onoho materiálního základu, který by měl být jejich nositelem a měl je vůbec formovat a ovlivňovat. Čas i prostor se tak v našich myslích stávají absolutními. S tím by samozřejmě moderní fyzika nesouhlasila. Všichni si asi uvědomujeme, že podobné myšlenky vzaly v posledním století doslova za své. Tak proč vůbec k těmto kategoriím takto přistupujeme a proč je tomu právě v případě pohybu jinak? Zkusme si představit pohyb jakožto pohyb, tzn pohyb bez svého nositele. Bez toho, co se pohybuje nebo je pohybováno. Pohyb si jednoduše nelze odmyslet od materiálního základu. Není pohyb sám o sobě, ale vždy se něco pohybuje. Je to zřejmě dáno způsobem našeho uvažování. Pohyb je aktivitou bytostně související s lidskou bytostí, je to činnost, která vychází z nás samotných, my jsme pány nad naším pohybem. Ale představa, že bychom podobně mohli ovlivňovat i prostor kolem nás, lépe řečeno jeho konfiguraci, je velmi zvláštní a tak trochu neprůhledná, nejistá. Jednoduše, my sami s prostorem takové životní zkušenosti jako s pohybem nemáme, je to něco mimo nás, v čem sice můžeme žít, ale není v našich silách to ovlivňovat, upravovat.

Pohyb tedy není v našem pojetí něčím samostatným. Zajímáme-li se tedy o pohyb, zajímáme se o pohybované (pohybující). Ale není to trochu málo? Pozorujeme např člověka procházejícího kolem nás. Řekněme, že vyšel z místa A, směřujíc do místa B. Nezajímá nás příliš aktivita toho jedince-možná ještě tak dráha, kterou se chystá urazit, ale spíše smysl, cíl, ke kterému pohyb směřuje, co podmiňuje. Proč ten člověk vůbec do toho místa B směřuje? Vždyť se neprochází jen tak. Zajímá nás tedy spíše vývoj, změna. Pohyb se stává zprostředkovatelem, pojítkerm v řetězci jednotlivých událostí, ač je sám událostí, která se opakuje nespočetněkrát během našeho života. Člověk se pohybuje, aby mohl konat. Tato aktivita se pro něj stává také prostředkem, jímž prosazuje svou budoucnost, pomocí něhož se takříkajíc projektuje tím, že sám podmiňuje střídání životních situací právě tehdy, kdy chce. A vývoj, změna jsou právě založeny na střídání jednotlivých životních situací. Pohyb tedy v souvislosti s člověkem a jeho existencí nechápeme pouze jako prostředek pro překonávání prostorových vzdáleností, ale také jako hnací motor vývoje. Skrze pohyb se zajímáme o změnu. To je ovšem pohyb co se lidských bytostí týče-chápaný opět pouze lidmi. Ale co zbytek světa, který nás obklopuje? Vše od ostatních živých organismů, přes vodu v řekách a mořích, oblaka na nebi až po jednotlivé planety a galaxie se přece také pohybuje. Pohyb by se dokonce dal označit za jeden z hlavních znaků existence. V posledně uplatněných příkladech se ovšem odpověď nalezená výše uplatňuje značně složitě. Že by se Země pohybovala, aby tak naplnila některou svou vizi-např. aby jako otáčející se modrá planeta zaujala pozornost jiných vesmírných civilizací a ty ji popřípadě zvolili za svůj nový domov, je jen těžko představitelné. Stejně tak řeka neteče z kopce, jelikož je to výsledkem jejího dobrovolného rozhodnutí. Jistě-je zde i vědecké vysvětlení-např. planety se pohybují po svých drahách důsledkem evoluce vesmíru, platných fyzikálních zákonů, konfigurací jednotlivých systémů, kterých jsou součástí apod. Ale jak se nato dívá obyčejný člověk, který nemusí být zrovna zběhlý v otázkách astronomie, fyziky neznalý? Vždyť se všechno pohybuje spíše tak a tak, aby byl zachován určitý řád, abychom tady my, jakožto lidstvo vůbec mohli existovat. Pohyb se stává jakýmsi nástrojem prosazování nutného řádu věcí. Je zárukou nejen vývoje, ale i setrvání. Setrvání pro nás správného-známého stavu věcí. Vše se jednoduše pohybuje tak, jak má. Pohyb je tedy nejen prostředkem změny, ale i stálosti. Stálosti ovšem v mnohem delších časových horizontech.