Bytí: otázka prožívání a jazykové interpretace

„Bytí jest a nebytí není“. Parmenidés nám tu předkládá větu, která nic nového neříká, avšak zamyšlení nad ní nás může přivést k nečekaným závěrům. Vskutku s ní nelze nesouhlasit. Můžeme říci o tom, co není, že to je, že to má bytí? Nikoliv, je možno pouze konstatovat, že není a není možné ani říci, co není, neboť otázku: „co?“ lze vztáhnout pouze na něco jsoucího.

Co tedy jest? Jednoduše vše, co jest, celek bytí. Protože člověk také zcela jistě jest (minimálně jako vědomí, schopné prožívat bytí a reflektovat ony prožitky), jinak by nemohl o ničem uvažovat, je součástí tohoto celku bytí a může a musí se k němu vztahovat. Jak?

V prvopočátcích svého života zcela závisí na prostředí. Jeho reakce jsou, řekněme, zcela podmíněné „zákony bytí“. Dalo by se říci, že je integrální součástí proudu bytí, s nímž je absolutně sjednocen. Rozštěpenost na subjekt a objekt se jej ještě netýká. Avšak pouze do té doby, než si začne (nezáleží na tom, jak a kdy) uvědomovat jisté prožitky jako vnější a jiné jako sebe, od nich oddělené „já“. Tehdy se začíná proces poznávání.

Je znemožněna pouhá pasivní účast na bytí, nereflektovaná existence, a je třeba si hledat orientační body, své okolí systematizovat (tento proces se začal již uvědoměním sebe jako subjektu a jemu vnějšího objektu) a postupně vytvářet řád umožňující pohyb uvnitř nyní již „světa“ tak, aby nebylo třeba na každý podnět hledat originální reakci, nýbrž stačilo aplikovat na určité podobné podněty adekvátní, zkušeností ověřené reakce. Před člověkem se tak rozpíná svět, kosmos relativně srozumitelný a uspořádaný, který je sdílen skrze řeč s ostatními „já“, která jsou si také navzájem vnější, jedno pro druhé součástí okolního světa. Než přijde potřeba dorozumění, může bytí snad ještě být zakoušeno víceméně jako jakási jednota určitého pohybu s nejasným vědomím jisté vnitřní strukturace. Avšak v rámci jazykového dorozumívání se struktury prožívaného světa musí zcela upevnit. Určité „aspekty bytí“ již je třeba nejen zažívat víceméně v jednotě, souvislosti, ale je třeba je pojmenovávat, tedy vydělovat ze souvislé jednoty bytí a utvářet z nich „věci“.

Jazyk a skrze něj tedy i kultura, v níž je jedinec socializován má tedy zásadní vliv na obraz světa, který se před jedincem rozpíná. Bytí, jak se zde jeví, je cosi, co je jazykově strukturováno a samotné ono, co je strukturováno zcela uniká. Pokud o něm chceme uvažovat, dostáváme se do pasti jazyka. Často si myslíme, že to, co je prožíváno jako věci musí být i nějak víceméně podobně o sobě. Ve snaze nalezení bytí těchto věcí se uchylujeme k hledání podstat. Přitom je pomíjen fakt, že tyto věci jsou velmi závislé na konkrétním jazyku, a že v principu nelze překládat z jednoho jazyka do druhého, protože významy slov, i označení věcí, se nejen nekryjí přesně, ale že se nemusí krýt vůbec, pročež nelze na určité strukturaci stavět nic univerzálně platného. Poněvadž každý jazyk je artikulací jiného obrazu světa. Nějaké věci, jednotliviny se z tohoto úhlu pohledu zcela ztrácí. Problém podstat tak je třeba přenechat sémantice jako otázku významu slov v konkrétním jazyce. Otázku bytí pak nelze vůbec řešit pojmovým myšlením. Snad je možno ji přenechat čistému mimojazykovému prožitku, kterého jsme však jen stěží schopni.

Na druhou stranu by bylo pošetilé myslet si, že kultura se vytváří zcela sama ze sebe, neovlivněna nějakými vnějšími podmínkami. Avšak, co je těmito podmínkami? Běžně jsou nazývány podmínkami přírodními, avšak tyto jsou už jevem, interpretovaným prožitkem bytí. Respektive jeho části, která je chápána jako vnější „já“. Které samo je interpretací jistého prožitku bytí, který se odehrává na půdě vědomí. Odhaluje se jisté napětí, ale i souvstažnost, mezi obrazem světa, do něhož samozřejmě náleží i vědomí „já“ a jeho prožitky, a světem samým. Vyjevuje, že bytí již jako svět je záležitostí jazyka a jisté systematizace toho, co jsme nazvali „proudem bytí“, co s Husserlem můžeme nazvat také proudem hyletických dat. Avšak, také se na základě toho, co již bylo řečeno, zdá jisté, že nelze odpovědnost za obraz světa zcela svalit na člověka a jazyk, ale, že je třeba bytí samému přiznat jistou formativní schopnost a jakousi vlastní vnitřní rozrůzněnost.

vnímáme jako věci a máme-li tendenci Můžeme ale nějak charakterizovat i svět, bytí samo, bez ohledu na jeho prožívání a komunikativní sdílení? Edmund Husserl chtěl fenomenologicky nahlížet podstaty. Je ale třeba mluvit v souvislosti z konstatovanou rozrůzněností bytí o nějakých podstatách? Je třeba konstatovat, že nyní se dostáváme na zcela nejistou půdu. Právě proto, že známe pouze bytí přefiltrované přes minimálně kulturně vzniklé struktury, je nemožné na tomto místě říci něco jistého. Můžeme se pokusit pouze uplatnit jisté rozumové postupy, které nutně, kvůli tomu, že jsou rozumové, ještě nezajišťují pravdivost. Tedy, z přísně vědeckého hlediska, není třeba předpokládat více než je třeba. Pak docházíme pouze k tomu, že bytí je jistým, neznámým způsobem rozrůzněno tak, že lidé na různých místech jsou nuceni žít různým způsobem, vytvářet zcela specifickou jazykovou strukturu, především strukturu významů výrazů, jež se může časem měnit. Pak je ale netřeba, ba přímo nevhodné, předpokládat nějaké podstaty, ale jen jistou proměnlivost jistým způsobem rozrůzněného bytí. Naše snahy o hledání podstat můžeme tedy vykázat zcela do oblasti jazykové a tuto ontologickou otázku přenechat sémantice. A naopak, to co o bytí bylo řečeno považovat za maximum toho, co je vůbec říci možno. Vědět o bytí více než co je bezprostředně prožíváno, aniž by to bylo nějakým způsobem jazykově interpretováno je pak nemožné.