Odpověď: „nemám čas.“ se používá obvykle tam, kde je dotyčný vyzván k určité aktivitě a: 1. nemá chuť tuto aktivitu vykonávat, a tedy se vymlouvá na „nedostatek času“ nebo 2. skutečně není obdařen „dostatkem času“, nemůže vykonávat zmíněnou aktivitu proto, že se neumí rozdvojit či roztrojit apod., aby mohl být na více místech najednou a dělat několik zcela odlišných činností ve „stejný čas“. A co přesně znamená ono nemít „dostatek času“ a „ve stejný čas“?

Jak je vidět, pojem času v tomto smyslu je spjat s činností jako pohybem lidského těla, myšlenek a věcí s tím souvisejících. V nejobecnější rovině je tu konfrontace s lidskou konečností, aproto vědomím, že těchto lidských pohybů nemůže být učiněno libovolné množství, nýbrž jen množství konečné. Na konkrétnější úrovni je tu pak omezení určitými termíny apod. To odkazuje k tomu, že: 1. je-li nám zadána určitá činnost omezená určitým termínem, víme, že jí můžeme strávit pouze určitou, přesně vymezenou krátkou část z onoho konečného lidského pobývání, 2. jakoby pole trvání našeho bytí, v němž se odehrává naše působení bylo zároveň jistým způsobem strukturováno, a určité činnosti tak mohly být vykonány pouze v určitém výseku onoho plynoucího pobývání. Přitom nezáleží na tom, zda jsou tyto činnosti jednorázové či opakované.

Tuto strukturu vytváříme částečně sami, částečně (v souvislosti s jistými činnostmi) jsou tu jaksi neopakovatelné možnosti, tedy souhra podmínek, která příště nemusí nastat, a tuto strukturu tedy ovlivňuje jakoby zvenku. Tím se ukazuje na jistý pohyb toho, co vnímáme jako své okolí, k změnám, které v něm vnímáme v souvislosti s vnímáním plynutí vlastního bytí. Jinak je tu určitá struktura spojená s plánováním, rozvrhováním naší činnosti, jednorázové nebo takové, jež vyžaduje několikerý návrat k pohybům za stejným cílem, neboť některé projekty jsou dlouhodobé, neuskutečnitelné v jednom jediném zaměření se na aktivitu k danému cíli, a také struktury související s určitým rytmem dne, měsíce apod. To znamená rozfázování cyklů, v nichž se naše existence odehrává tak, aby byly co nejjednodušším způsobem vykonány činnosti, jež je třeba opakovat právě v rámci těchto cyklů.

Z toho všeho plyne, že trvání našeho bytí se odehrává v určitém, ať už více či méně variabilním, plánu, strukturách, v nichž pro jisté činnosti jsou vyhrazeny jisté momenty našeho plynoucího pobytu. Ať se jedná o ony v cyklech probíhající činnosti nebo o činnosti jednorázové, lze říci, že všechny mají více či méně fixní místo v průběhu osobní existence. Ovšem některá tato místa jsou jaksi volná. Na druhou stranu jsou jisté možnosti činností, o nichž předtím, než se pro ně ustaví podmínky, nic nevíme, které se však mohou náhle objevit. Je však možné, že pro tyto možné činnosti je třeba opět jistých podmínek, jichž může být dosaženo pouze na jistém místě toho, co si zde (vzhledem k tomu, že z předchozího už by tomu mělo být rozuměno) dovolím nazvat „osobní časový plán“. Tak mohou některá místa v tomto osobním časovém plánu zůstat až do doby, než se k nim „do-budem“, volná, zatímco jiná mohou být hypoteticky obsazena několika alternativami. Když se tyto alternativy setkají, není možné zvolit obě. Jednu je nebo i více jiných je třeba zavrhnout, neučinit. Pak říkáme, že na jisté činnosti nemáme čas. Z hlediska nastíněné terminologie můžeme tedy odpovědět na položenou otázku takto: když nemáme čas, nemáme pro určitou činnost zrovna místo v osobním plánu bytí, a to z toho důvodu, že vzhledem ke svému biologicko-fyzikálnímu charakteru nemůžeme konat dvě různé činnosti v tentýž moment, týž úsek v proudu existence, jenž se rozprostírá od jeho počátku k jeho konci.