Kdy se pohyb stává vývojem?

FF MU v Brně

Aby bylo možné tuto otázku zodpovědět, je v první řadě nutné (a snad i dostačující) vyjasnit si význam pojmů pohyb a vývoj a zachytit jak se od sebe liší.

Zdá se, že přinejmenším blízkým synonymem slova pohyb je změna. Lze říci, že pohyb znamená především změnu. Vše kolem nás, včetně nás a uvnitř nás, neustále vzájemně mění polohu. Ve všem neustále dochází k výměnám energie, ve všem a na všem neustále probíhají chemické a biologické procesy, které znamenají neustálé změny nejrůznějších struktur na nejrůznějších úrovních. Všechny tyto změny znamenají vlastně pohyb a ten se tak jeví jako jedna ze základních, nebo vůbec základní charakteristika empirického světa. Nicméně nějak konkrétněji význam slova pohyb vymezit nelze. Pojem pohybu tak vyjadřuje jakoukoliv změnu bez nějaké bližší specifikace.

Se změnou je těsně spjat také pojem vývoje. Protože ale slovem vývoj neoznačujeme každou změnu, musí se pod ním skrývat změna nějak specifická. Pojem vývoje je tedy pojmem vyššího řádu než pojem pohybu.

Vývoj předpokládá, že se vyvíjí něco. Nějaká víceméně přesně vymezená jednota. Proto za vývoj nebudeme moci označit pouhou změnu polohy. Ta sice může znamenat určitý vývoj, to ovšem jen tehdy, chceme-li se např. plánovitě přemístit z místa A do místa B. Pak je to ovšem změna, jež je součástí procesu plánovaného přemisťování. Aby se nějaká jednotka tedy mohla vyvíjet, musí být složitější vnitřně strukturovaná. Musí být systémem. V příkladu to byla jednota změn polohy a určitého plánu, podle nějž měly jednotlivé změny polohy přiblížit pohybující se entitu k určitému cíly. Může jít ovšem také o zcela neplánované změny jakékoliv struktury, které modifikují onen vyvíjející se systém jako celek. Těmito změnami je pak možno dosáhnout i změny systému tak rozsáhlé, že se zcela promění jeho funkce, eventuelně se rozpadne. Promění se tedy v něco zcela jiného než čím byl původně.

S tím částečně souvisí i způsob, jak vývoj hodnotíme. Pokud strukturální změny v určitém systému vedou k rozpadu tohoto systému, jistě bude tento vývoj, vlastně rozklad, hodnocen jako úpadek. Pokud ovšem v systému dojde ke změnám, jež zvýší efektivitu jeho práce v rámci vyššího systému, jehož je součástí, že jej lépe přizpůsobí podmínkám, v nichž funguje, bude to hodnoceno jako rozvoj, eventuelně v širším smyslu jako pokrok. Naopak tzv. úpadek způsobí změny, jež budou mít za následek zhoršení funkčnosti daného systému. Z tohoto hlediska je zajímavé, že v tomto smyslu může dojít k takovému “negativnímu vývoji” systému i v případě, že v něm samém nedojde k žádné změně, zatímco se změní podmínky vnější. To samozřejmě předpokládá, že je systém se svým okolím v interakci, že je otevřený. Vývoj určitého systému tedy neprobíhá, nejde-li o vývoj celého vesmíru, je-li ten uzavřeným systémem, zcela izolovaně, ale je vždy nějak závislý na změnách systémů, s nimiž je v interakci. To samozřejmě neznamená, že by se uzavřený systém vyvíjet nemohl. Vývoj uzavřeného systému však potom nelze zmíněným způsobem hodnotit jinak než z pohledu jeho části, nikoliv z nadhledu z hlediska adaptace na vnější podmínky.

V čem ovšem spočívá vývoj uzavřeného systému? Řešení tohoto problému lépe objasní i způsob, jakým se systémy vývojem adaptují nebo neadaptují na vnější podmínky. Zde patrně narážíme na otázku uspořádanosti a neuspořádanosti systémů. Vývoj uzavřených systémů tak spočívá ve změnách jejich uspořádanosti a se změnami uspořádanosti souvisí i přizpůsobování nebo nepřizpůsobování se vnějším podmínkám u systémů otevřených.

Tak docházíme k závěru, že pohyb jako určitá změna se stává vývojem tehdy, má-li vliv na uspořádanost systému.