Milan Fujda

2. roč. ph.-vn.

Na položenou otázku lze dát celkem jednoznačnou odpověď, avšak je ji třeba zdůvodnit. Samozřejmě, že Bůh nemůže hrát v kostky! Odhlédněme nyní od otázky, zda něco jako Bůh, ať už tzv. “bůh filosofů” nebo “Bůh proroků existuje”. Nás bude v tomto kontextu zajímat především idea Boha, její důvod a důsledky.

Důvod, proč odhlížím od existence boha samotného vězí v tom, že filosofie ani věda ji ani přesvědčivě nedokázaly, ani nevyvrátily, a s největší pravděpodobností to ani nikdy nedokážou. Ovšem kdokoli těžko zpochybní, že bůh (s velkým i malým “B”) existuje v myslích většiny obyvatel Země.

V dějinách religionistiky se objevilo několik hypotéz o původu náboženství. Jedna z nich vznikla v českém prostředí. Je to responzivní hypotéza Jana Hellera. Narozdíl od jiných hypotéz nevychází z historického a kulturně-antropologického bádání, ale je spíše filosofická. Jako taková je také narozdíl od ostatních víceméně obecně přijímána. Prakticky netvrdí nic víc, než že náboženství vzniká jako odpověď člověka na otázku po smyslu jeho vlastní existence.

Ne každé náboženství pracuje s ideou Boha, avšak naopak, každý systém, v němž se tato idea vyskytuje odpovídá mimojiné i na výše zmíněnou otázku. Ovšem jaký smysl by měla v daném kontextu daná idea, kdyby z ní nevyplývalo, že vše, ať je to dobré či zlé, má nějaký důvod? Že to není nějakou absurdní neovlivnitelnou souhrou náhod?

Zcela jednoznačně v kostky nemůže hrát tzv. “bůh filosofů”. Pro filosofy není bůh živý, jako pro “proroky”, je to mrtvý princip, z něho pramení veškeré bytí a, ať již k němu vše podle své přirozenosti směřuje, nebo je jen prvním hybatelem, který světu dal pouze prvotní impulz k pohybu, přičemž se svět dál pohybuje jen na jeho základě podle přírodních zákonů, vždy je tu jako důvod toho, že se svět pohybuje nějak a ne jinak. Koneckonců, filosofie v celých dějinách hledala zákonitost, tedy determinismus, a pokud počítala s bohem, byl tu jako garant této zákonitosti. S nahodilostí pracuje pouze filosofie, převážně moderní, která s bohem nepočítá. Ačkoliv i ve filosofii pracující s determinovaností bývá zpravidla jedna entita, která se jí částečně vymyká: je to člověk se svou svobodnou vůlí. I ten však vyvěrá nutně z boha jako pramene bytí.

S tzv. Bohem proroků je to složitější. Ten jako bytost aktivně zasahující do světového dění může činit něco, co se zcela vymyká lidskému chápání, co se jeví zcela nespravedlivé, jako náhlý výbuch hněvu, který nemá žádné zdůvodnění. I přesto však celé směřování dějin má jasný cíl, jehož je Bůh garantem. Pokud činí něco, co se jeví nepochopitelné, vždy ví, co dělá, vždy to má smysl v rámci celkového plánu světového pohybu. Přitom ještě důslednější je v tomto Bůh proroků islámských. Ten většinou ovládá každý pohyb v každém okamžiku a prostor svobodného jednání značně omezuje i člověku. Což koneckonců je i důsledek nauky o predestinaci ve všech jejích formách. A tam, kde není přijímána nauka o predestinaci, Bůh zase zachraňuje lidi od zatracení mimojiné na základě jejich skutků, což je znovu zákon, který ukazuje, že Bůh kostky nehraje.

Dodat lze jen tolik, že lidé se vždy bojí spíše chaosu než determinovanosti a kauzality, v jejichž rámci lze se světem a potažmo vlastním osudem nějak nakládat. Není tedy nejmenšího důvodu, aby Bůh lidí hrál v kostky a o bohu skutečném hovořit nemůžeme, protože o něm nic nemůžeme vědět. Koneckonců i pro jednu z největších postav moderní fyziky bylo velmi těžké přijmout Bohrovu kvantovou teorii právě z důvodu, že to, že by Bůh mohl hrát v kostky mu připadalo navýsost absurdní.

Červená Karkulka byla velmi hodnou dceruškou a moc milovala svou starou babičku. Její babička si to koneckonců velmi zasloužila, neboť jistě nikdo z nás nemůže říct, že jeho babička je tak hodná jako Karkulčina, a už vůbec nelze věřit nikomu, kdo nám bude chtít namluvit, že jeho babička peče lepší tvarohové buchty. Buchty od Jarčiny babičky, na kterých jsem si pochutnal minulé pondělí byly sice výborné, avšak těm Karkulčiny babičky se jistě nevyrovnaly. Proč? Protože nebyly pohádkové. Tak jako je pohádková Karkulka i babička i její buchty.

Jenomže, ač pohádková, měla Karkulčina babička jednu zásadní nevýhodu oproti těm našim; žila na lesní samotě, a to v době kdy se v českých lesích toulaly smečky vlků a dokonce, jak vidno, i vlci samotáři, resp. jeden vlk samotář, který s oblibou baštil ženský. A opět je jiný než ostatní vlci, protože i on je pohádkový.

Jak známo, nejdřív si tenhle pohádkový vlk pochutnal na pohádkové babičce, a potom i na Karkulce. Podle toho, o čem se zmiňují prameny nelze říct, že by Karkulka a babička “o vlku...”. Karkulka přeci, zatímco vlk babičku trávil, byla ještě na cestě. A na základě toho, co zjistil vlk od Karkulky to bylo spíš “vlk o babičce...”, a pak “o Karkulce...”. Ale, pozor! Nemluvil, jen myslel. A myslel taky na myslivce, když ten směřoval k lesní samotě? A co myslivec? Ten si asi vždycky přeje potkat něco, do čeho by si střelil.

A byla náhoda, že Karkulka potkala zrovna tohohle vlka, co baští ženský? Každopádně určitě nešla k babičce poprvé a určitě si strachy roztřesená nepředstavovala jak potká vlka, co ji sní i s babičkou. Vždyť z něj neměla strach ani, když se s ním střetla.