Aleš Hrabovský

Bytí je problém jazykový a logický

Pokud budeme chtít hovořit o problémech, týkající se významu pojmů z hlediska jazyka, musíme odmítnout proudy zabývající se spekulativní metafyzikou a uznávat zásadní přednosti metod přírodních věd. Přímo se nabízí návrat k positivismu, podle kterého je skutečná vědecká filosofie možná jedině jako analýza vědeckého vyjadřování, v konečném měřítku jako analýza jazyka. V praxi to znamená, že odpověď na otázku „Co je to bytí?“ je odpovědí na otázku „Jaký je význam pojmu bytí ?“, tedy za jakých podmínek může pojem „bytí“ získat, nebo ztratit a jaká kriteria musí platit, aby o tom bylo možné rozhodnout. Jestliže se podaří prokázat, že za určitých kritérií pojem „bytí“ nemá význam, pak otázka „Co je to bytí?“ je zřejmě špatně položena a nebude nutno na ni hledat odpověď.

Podle pozitivistů se tak základní filosofickou disciplínou stává logika. Positivisté se snažili o vytvoření univerzální jazykovou bázi, která by byla spolehlivě logicky vystavěna a která by mohla sloužit svou přehledností jako měřítko pro určování toho, zda jednotlivé vědecké výpovědi mají nebo nemají nějaký smysl, zda jsou správně sestaveny a zda jejich pojmy mají nějaký význam. V tomto kontextu by bylo příznačné vzpomenout základ filosofické nauky iniciátora novopositivismu Bertranda Russella, který se pokusil o analýzu jazyka vědy. Russellovi byla modelem pro filosofii matematika, kterou chápe jako praktický vědecký instrument.

Domníval se totiž, že není možné prokazatelně rozhodnout, zda a v jaké podobě existuje hmota či duch, čímž nám nezbývá nic jiného, než to, že musíme naše počitky, první zkušenosti, brát jako přítomná neutrální fakta, bez toho, abychom uvažovali odkud pocházejí a jaká jsou. Bytí tu prostě je a jediné co lze, je pouze podrobit jej pečlivé analýze, která se opírá o princip Occamovy břitvy. Snažil se exaktně popsat a sdělit jednotlivá fakta, čímž by docílil maximálně vysoké úrovně jednoznačnosti, přesnosti a převoditelnosti na znaky symbolické logiky. Zajímavým bodem Russellovy koncepce je pojetí pravdy. Russellova pravda tkví v jazyce. Podstata pravdy může být pochopena teprve tehdy, když my pochopíme podstatu jazyka, který nějakým způsobem zobrazuje svět.

Neméně zajímavý podnět k řešení problému jazyka podal Ludwig Wittgenstein ve svém Tractatus logico-philosophicus. Začíná zde větou: “Die Welt ist was der Fall ist.“, což by se dalo přeložit jako-svět je vše, co fakticky je. Wittgensteinův svět není souhrnem věcí ale skutečností. Situace pak spojením předmětů. Předměty jsou stálé a neměnné. Proměnlivé je pouze jejich uspořádání. Předmětům samotným odpovídají jména. Situacím odpovídají elementární výroky. Spojením předmětů vznikají situace. Předměty nemohou být složené. Jména a předměty jsou něčím jednotlivým pouze v tom smyslu, že neobsahují žádné části, které by zase byly jmény nebo předměty.

Záměrem této práce není proniknout do myšlení Logicko-filosofického traktátu, které ostatně stojí na úplné a přesné znalosti Russellovy a Fregovy logiky oddělující sféru faktuálního a logického od sféry etické, ale poukázat na fakt, že logickým obrazem skutečnosti je Wittgensteinovi myšlenka, která je pravdivá pouze tehdy, je-li správným obrazem. Zde je nutno ovšem podotknout, že Wittgensteinova myšlenka není složena ze slov, ale z psychických konstituentů , které mají stejný druh vztahu ke skutečnosti jako slova.

Souhrn všech pravdivých myšlenek je pak obrazem světa. Věty matematiky, filosofie, logiky Wittgensteinovi nic neříkají. Jsou bezesmyslné, ale ne nesmyslné. Zrcadlem světa je logika, která naplňuje svět. Prostředkem zobrazování světa je lidské myšlení a lidský jazyk. Wittgenstein sám říká, že: „Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa.“

Bytí člověka tak existuje pouze ve formě společensko-jazykové. Proto podle něj nejen pojmy, ale i samostatná pravidla jazyka jsou nepřesná a ne zcela vždy jasná. Při naší komunikativní činnosti je stále znovu odkrýváme a zároveň si je aktivitou osvojujeme. Použití těchto pravidel posouváme a měníme. Proto zde existuje něco jako sepětí činnosti a jazyka. Dále odmítá tezi, že primární je myšlení a potom teprve konstrukce jazyka. Možnost soukromého jazyka zcela odmítá, protože co je sdělitelné a vyslovitelné nemůže být soukromé.

I když Wittgenstein některé teze svého tvůrčího filosofické vývoje jako např., že jazyk je zobrazením skutečnosti v pozdním období opouští, za svými výroky, které lze vpravdě považovat za argumenty vyšší logiky, si pevně stál a nebyl ochoten o jejich pravdivosti za žádných okolností pochybovat. S pohledem lidstva do třetího tisíciletí, kde už pevně drží svou vládu počítače a tedy logika, dostává jeho filosofie aspoň z mého hlediska nový rozměr, který bude úlohu jazyka ve filosofii stále upevňovat.

Se vší úctou k těm.kteří se zabývali problematikou bytí Parmenidem počínaje a Martinem Heideggerem, který problém bytí vázal na problém času konče, jsem zastáncem spíše scientisticky orientovaných směrů, které prohlašují bytí za pojem smysluprázdný, který chápe bytí pouze jako hodnotu proměnné, případně proměňují otázku po bytí v otázku po používání existenčních výrazů. Tradičně se soudí, že je nemožné bytí definovat, protože každá definice předpokládá vztažení toho, co je definováno k nejbližšímu vyššímu rodu a v rámci tohoto vztažení pak udělení druhové specifikace, tedy proceduru, kterou právě v pojmu „bytí“ nelze provádět, neboť vše, k čemu by takový pojem musel být přiřazován, muselo by být „jiné“,než je ono samo, tedy nebytím.

Z mého pohledu na závěr bych svůj názor přiřadil k těm, kteří se domnívají, že je metafyziku nutno překonat novým typem myšlení, kde jediným problémem je individuální lidský život každého jednotlivce s příklonem na  jeho etické otázky a problémy.