Pokračovat bychom mohli pohledem na ty tradiční proudy zaměřené spíše než na kontinuum vlastností určité látky-na otázku původců a nositelů těchto vlastností, t.j. na elementární skladebné prvky našeho světa, tedy na pohled, který je ve vědeckých kruzích ať už filosofů, nebo moderních fyziků nazýván jako strukturní pojetí hmoty.

V novověku byly pokusy o definování hmoty spjaty s lidským vědomím, což je pohledem dneška hodnoceno jako dualismus evropského racionalismu, kde je lidský rozum vyhlášen za duchovní princip, přesněji za duchovní princip materiální. Rozhodně není od věci připomenout také námitky vztahující se k jednotlivým definicím, nebo nesprávným interpretacím. Hmota je nezávislá na našich počitcích, ale současně je definována právě a pouze jejich prostřednictvím. Dále dochází k lehkovážnému zacházením s pojmem hmota jako takovým, kdy je například zaměňována s látkou. Námitek je samozřejmě víc, ale protože jsme se již minule „dohodli“ na pravdivosti tvrzení o objektivní existenci reálného světa, situace se tímto značně zjednoduší, což je v tomto případě přinejmenším potěšující.

Snahy definovat hmotu se jeví jako pokusy stručně postihnout strukturu a fungování objektivního světa redukcí na nejpodstatnější vlastnosti. Tak a teď by se hodilo charakterizovat doposud známé vlastnosti, které jsou jí dnes přisuzovány jako je spojitost a diskrétnost, prostor a čas, zachování a změna, pohyb. Další fakta se týkají rozlišení jistých typů materiální skutečnosti podle stupně našeho poznání. Jejich úrovně se dají dále přesněji specifikovat a definovat......

Dále už nemohu pokračovat. Upřímně smekám před vědomostmi kvantových fyziků, kosmologů, matematiků, kterým moje vědomosti nesahají ani po kotníky. Tato problematika se netýká jen hmoty, ale je pevně spjata s pohybem, prostorem a kdoví čím ještě.

V této souvislosti se mluví o protonech, neutrinech, kvarcích, gluonech a jejich polích, které tvoří základní strukturu hmoty a moderní věda v této problematice rozhodně ještě neřekla poslední slovo. Nerad bych se pouštěl do nějakých zavádějících spekulací, které by stejně bez matematických výpočtů, složitých měření, náročných experimentů a pomoci týmu špičkových odborníků, nepadly na úrodnou půdu.

Jediné, co mohu v tento okamžik, je odhlédnout od té sféry úvah o hmotě, které se jeví obyčejnému člověku jaksi tajemně a uzavřeně a začít uvažovat o ní z pozice každodenního života jednoho člověka.

Klidně můžu za hmotu považovat to, do čeho se dá pěkně narážet, o co se dá pořádně zakopnout, nebo co na mě může znenadání spadnout. Je to všechno to, co tvoří hranice a bariéry každému z nás-někomu více, někomu méně. Když procházím vchodem fakulty, abych se dostavil včas na ontologii, nepřemýšlím o pevnosti vazeb křemíku v atomech skleněných dveří, ale jsem si vědom toho, že pokud si neotevřu, bude mě to stát přinejmenším půlroční kapesné. Hmota se v tomto případě stává nedílnou součástí života člověka a nejenom jeho, protože tvoří přirozené prostředí všech forem života na této planetě.

Tímto zamyšlením jsem chtěl poukázat na fakt, že většina společnosti nepřistupuje, k těmto pro nás možná závažným tématům, jako by možná bylo třeba, ale s nekonečnou lehkostí pádí životem hmotu konzumujíc,spalujíc,kupujíc a zabíjejíc, aniž by si uvědomovala možný prospěch, který by pro nás plynul ze znalostí těchto základních otázek o podstatě přírody a života tady na Zemi.