Středověký člověk dával světovým stranám různé sémiotické významy. Např. východ měl symbolizovat vznik, růst a nový život, západ naopak slabost, ukončení, smrt. Dochází k osvojování prostoru prostřednictvím práce. Důležitý význam měly ty předměty, které nějakým způsobem vymezovaly prostor každodenního člověka, jako ploty, zdi, ohrady apod. Při tomto rozboru je nutné si uvědomit, že obyčejný člověk až na vyjímky neopustil svoje stavení a jeho blízké okolí, neboť to tvořilo jakýsi střed. Zajímavým se může jevit také fakt různé právní sankcionovatelnosti pro činy spáchané uvnitř domu (vesnice) či mimo ni.

Les začínající zpravidla za vesnicí představoval nebezpečí, ať už ze strany divé zvěře, hejkalů, skřítků, nebo trpaslíků.

Vztah ke krajině přírodě a prostředí byl člověku mnohem důvěrnější než je tomu dnes. Při trvání naturálního hospodářství člověk nedokázal tuto rovnováhu mezi přírodou a člověkem narušit. Vesmírem středověkého člověka byla zemědělská usedlost a to doslova. Ranný středověk neznal měření vzdálenosti ani absolutní míru. Důležitým měřítkem se posléze stala až kvadrátní míra, která označovala plochu, jíž bylo možno zorat za jeden den. Při pozdější kolonizaci se sice plocha dělí na lány, ale ty byly dány množstvím osadníků, velikostí plužiny, klimatickými podmínkami, takže se dá říci, že šlo spíše o jednotku organizační. Hranice jednotlivých pozemků tvořili tzv. újezdy. Pro určování delších vzdáleností se používala měřítka časová a vzdálenost mohla být takto převedena např. na tři dny pochodu.

V diplomatických materiálech, jako byly právní listiny panovníku, papežů a jiných významných nositelů vzdělanosti se krajina popisovala pomocí významných bodů v přírodě. Hranice tvořily velké balvany, stromy, potoky, různé přírodní úkazy, hraniční kameny atd.

Prostředí krajiny střední a východní Evropy němělo s dneškem mnoho společného. Cesty byly udržovány pouze církví a jediným specifickým druhem cestování byly pouti. Prostý lid se vydával pouze k „regionálním“ svatým a svoje rodné místo neopouštěl. Jediným možným způsobem cestování byly kupecké výpravy, které zajišťovaly styk západu s východem.

Prvním měřítkem, jež se začalo posléze používat, se stalo lidské tělo a jeho části. Míry se začaly používat nejen v základní podobě, ale i formě svých násobků, čímž bylo získáno měřítko, kterým se mohly měřit nejen jednotlivé předměty, ale i vzdálenosti mezi nimi. To znamenalo, že prostor byl chápán jako prostředí, jako souvislost předmětů ve vzájemných vazbách. Prostředí se tak zužuje na žité prostředí, na bezprostřední okolí a vzniká zde předpoklad vytvoření představy prostoru, kterého může být problém vyplnit konkrétním „materiálem“ a proto zůstává prázdný.

Nyní přeskočme jednotlivá pojetí prostoru v dějinách Demokritem začínaje, přes jednotlivé subjektivistické, materialistické a relační a zastavme se až u těch dnešních, označovaných jako vpravdě moderní. Pohled moderní fyziky do světa elementárních částic ukazuje, že jakékoli vyplnění „prázdného“ prostoru je věc zcela iluzorní. Je totiž nezbytné uvažovat o vznikání a zanikání prostoru spolu s materiálními strukturami. A právě proto nahradíme výraz prostor výrazem prostředí, z čehož vyplývá, že záměr nahradit prostor prostředím, ať už konkrétně nebo abstraktně, se vlastně po staletí nezměnil. Všeobecně platí, že jakékoli struktury, organismy, biologické systémy potřebují k životu jistý prostor. Tento prostor musí být samozřejmě specificky uzpůsoben pro tu kterou životní formu. Je nezbytně nutná přítomnost, či absence konkrétních látek, které daný projev umožňují. Konkrétní věci, předměty pak neexistují v prostoru , ale v prostředí, které také spoluvytvářejí.