Co nemáme, když nemáme čas? Aleš Hrabovský

Ontologie II.

Po základních náležitostech toho, jak se věci jako tělesa mohou vyskytovat ve vzájemných vztazích a působit na sebe, se zabývala metafyzická kosmologie.Výskyt těles je v nejzazší podobě dán tím, že někde a nějak zaujímají místo. To znamená ,že jsou umístěna v prostoru. A protože každé takové umístění je vždycky událostí, která má vliv na jiná tělesa , jde o vzájemné ovlivňování, tedy o pohyb, a ten se projevuje v čase.

Až do nedávné doby převládal (v návaznosti na řecké atomisty) ve filosofii názor, že prostor a čas na sobě nezávisejí a že jsou prázdné a absolutní. Bez ohledu na to, zda se „v“ prostoru vyskytuje nějaké těleso, prostor existuje jako prázdná schránka. Podobně čas jako lineární tok. Toto pojetí se ještě upevnilo v mechanické přírodovědě 18.století jako newtonovský obraz světa. Až teprve díky odvážné intuici průkopníků neeuklidovských geometrií a posléze Einsteinově teorii relativity a kvantové fyzice vzaly tyto teorie za své. Za průkopníka neeuklidovských geometrií můžeme směle považovat německého génia K.Gausse, který objevil šokující možnost zakřiveného prostoru a tento svůj objev raději ani nezveřejnil.V roce 1826 zveřejnil v ruské Kazani stejný objev Nikolaj Lobačevskij a o něco později maďarský matematik János Bolyai. Vzniká tak nové odvětví matematiky, tzv. diferenciální geometrie, která se touto problematikou začala zabývat a vlivem které se pohledy na prostor a čas začaly radikálně měnit. To byl ovšem jenom počátek. V neeuklidovskou geometrií revoluce teprve přišla- provedl ji Bernhard Riemann. Až dosud se neeuklidovská geometrie zabývala jen zakřivenou dvourozměrnou plochou. Riemann ukázal, že stejným způsobem lze studovat zakřivené prostory, o jakémkoli počtu rozměrů. Může to být trojrozměrný prostor, jako je náš vesmír, ale může to být i prostor, který má čtyři pět, šest nebo ještě více rozměrů. Jeho teorie byla nesmírně složitá a komplexní. Všechny dosavadní byly jen dílčími případy R. Geometrie. V jeho pojetí mohl být prostor nejrůznějším způsobem zkroucený a zdeformovaný, mohl mít různou křivost v různých bodech, mohl být souvislý i děrovaný, mohl mít libovolný počet rozměrů. Snažil se ještě pracovat na vytvoření velké fyzikální teorii, která měla poskytnout sjednocený popis elektromagnetismu, světla a gravitace, kterou považoval za svůj životní úkol. To se mu nepodařilo, protože v červenci roku 1866 umírá po vleklých zdravotních problémech. Díky jeho práci mohl o šedesát let později A. Einstein zformulovat obecnou teorii relativity, která popisuje gravitaci právě jako důsledek zakřivení prostoru.

Vývoj teorie relativity proběhl ve dvou etapách. První - speciální teorie relativity (1905) a druhá - obecná teorie relativity (1911-16). Obecná teorie relativity předpokládá platnost speciální teorie relativity jakožto limitního případu a je jejím konzistentním pokračováním.

Teorie relativity je fyzikální teorie, která je založena na konzistentní fyzikální interpretaci pojmů pohyb, prostor a čas. Název teorie relativity souvisí se skutečností, že pohyb z hlediska možného děje vždy vystupuje jako relativní pohyb jednoho objektu vzhledem ke druhému. Pohyb není nikdy pozorovatelný jako pohyb vzhledem k prostoru nebo jinak, jako absolutní pohyb. Princip relativity je obsažen ve výroku: neexistuje absolutní pohyb.

Základními výsledky teorií jsou změna chápání prostoru a času - dilatace času, zavrhnutí absolutního prostoru a času; dále projasnění vlastností elektromagnetického pole - změna pojetí substance (ekvivalence hmotnosti a energie).

Jako první odhalil některé skryté možnosti a podivnosti Einsteinovi obecné teorie relativity Kurt Gődel. V roce 1949 jako první ukázal ,že rovnice obecné relativity dovolují podniknout skutečné cesty v čase, které byly až dosud považovány za čirou science fiction. To sebou přináší celou řadu paradoxů: cestovatel v čase by se mohl například vydat do minulosti, zavraždit své rodiče a zabránit tak svému vlastnímu narození........

Je potřeba připomenout,že O.T.R. funguje v kosmických měřítcích galaxií a hvězd, ale na úrovni kosmického mikrosvěta je naprosto nepoužitelná. Na rozdíl od teorií popisujících ostatní síly (elektromagnetické,jaderné) je O.T.R. nekvantová.

Prostor, čas a tedy i pohyb spolu náhle souvisejí, jsou relativní, vzájemně propojeny a nelze jim tedy přiznat absolutně objektivní měřítka. Čas, na rozdíl od prostoru, který má tři rozměry, má jediný rozměr. A zatímco prostor je symetrický (lze se v něm pohybovat více směry), čas je jednosměrný a nevratný: což je ostatně základ jednoho z nejdůležitějších jevů v přírodě, příčinnosti. Minulé události ovlivňují přítomné, přítomné už nemohou ovlivnit minulé. Dlouholetá snaha měřit čas fyzickými (to jest kvantitativními měřítky), zastírala pozoruhodnou skutečnost, že existuje i čas biologický, psychologický a dokonce i historický. I biologický čas má svá „kvanta“ , která neodpovídají způsobu plynutí mechanických procesů. Organismus má své vlastní rytmy, které se do běžného dělení času na dny a hodiny vejít prostě nemohou. I patologické změny u člověka mají často příčinu v tom,že náš organismus je násilím nucen se přizpůsobovat umělým rytmům civilizace a každodenního života.

Nutné je ovšem zdůraznit ,že čas, jak jej dnes chápeme a vnímáme je pouze jinak vyslovený jeden specifický pohyb, v tomto případě rotace země a její oběhy kolem slunce , který se objevuje až a pouze v určité etapě vesmírné evoluce a vůbec není jisté, zda je pro tuto etapu dominantní a charakteristický.

Závěrem lze snad říci, že pokud mluvíme o „čase o sobě“ opravdu žádný čas nemáme a ani snad mít nemůžeme.Pokud ovšem mluvíme o „čase pro nás“ lze obecně akceptovat nutnou každodennost času, jenž jsme si zavedli, aby se naše práce stala co nejefektivnější a nedocházelo k zbytečným omylům......