Bez příčiny (boží vůle) ani vlas z hlavy nespadne

Aleš Hrabovský

Má všechno na světě svou přesně stanovitelnou příčinu?

Může se něco odehrát bez příčiny? A je-li nutno předpokládat řetězec příčin, končí někde?Vede do nekonečna, nebo je na počátku nějaká “první příčina”-Bůh. Anebo příčinnost není reálným procesem, ale vlastně jen způsobem, jak si my jednotlivé spojení jevů (jejich časovou následnost) představujeme? Není tedy zbytečné o příčinnosti mluvit. Pokud připustíme fakt, že poznání je jen hledáním příčin, pak je zbytečné mluvit i o něm. A náhoda?

Vždycky jsem souhlasil s Demokritovým pojetím kausálního výkladu a náhody, kterou převáděl na nutnost, neboť byl toho názoru,že za každou náhodou se nám vždy skrývá vždy nějaká ještě neznámá skutečná příčina. Náhoda je mu gnozeologickou kategorií, která vystihuje skutečnost, že u určitého dění neznáme dosud kausální výklad. Je třeba jej však najít, neboť “nic se neděje náhodou, nýbrž vše, o čem říkáme, že se neděje náhodou, má určitou jakous příčinu”. (zl. A 68 Aristoteles)

Tím jedině popíral, že by svět byl řízen něčím nadpřirozeným s čímž samozřejmě souhlasím.

Demokritos velmi jemně pochopil rozdíl objektivně existující příčiny(aition) a jejího případného pochopení subjektem. Je třeba v tomto spojení zdůraznit, že antická filosofie pod pojmem “příčina” chápala totiž nikoli jenom vysvětlení jediného faktu, nýbrž též vysvětlení pro všechna dění téhož druhu, čili též obecnou příčinu.Uznávání determinismu, tj. názoru o obecně nutné pravidelnosti, nutnosti, vymezenosti dění se právě v tomto období krylo s uznáváním kauzality.

V souvislosti s problémem kauzality lze ovšem rozlišovat např. úplnou či neúplnou příčinu(pak se mluví o pravděpodobnosti), lze si všímat vlastností vztahu příčiny a účinku, tedy ireverzibility, asymetričnosti, tranzitivnosti apod.) sledovat opakovatelnost kauzálního působení a s tím související možnost předvídání, lze zkoumat vztah příčiny, podmínky a předpokladu.

Myslím, že problematika těchto témat je problematikou ryze z filosofického hlediska, kde moc matematiky, fyziky a dalších oborů nestojí v tak pevných základech jako ve většině jiných témat. Opět musím konstatovat, že jde pouze o subjektivní pohled na pravdu každého jednotlivce, jak se ke kterému názorovému směru-vnímání vztahu mezi dvěma událostmi, z nichž jedna vyvolává druhou a tedy je jeho “příčinou”, přikloní. Už jenom sám pojem příčina je předmětem četných filosofických diskusí a nelze podat jeho závazné vymezení.

K hlavním filosofickým problémům kauzality patří: vztah mezi kauzálními relacemi(vztah mezi kauzální příčinou a účinkem) a kauzálními zákony,určení kauzálního vztahu (tj. vysvětlení, co je příčina, popř. její identifikace), způsob jakým mohou být kauzální vztahy analyzovány, platnost kauzálního vztahu a jeho zdůvodnění, postavení kauzálního zákona ve struktuře vědeckého vysvětlení, platnost kauzálního principu nebo determinismu, možnosti nekauzálního vysvětlení. Nechci se teď pouštět do chytrých popisů jednotlivých koncepcí pojetí kauzalit u těch, kteří tomu opravdu rozuměli. Pokud bych měl já jednoznačně a přímo bez případných “ale” odpovědět na otázku jestli opravdu bez příčiny ani vlas z hlavy nespadne odpověděl bych že Ne. Na druhé straně nevěřím v možnost úplného objasnění zákonitostí přírody a společnosti. Obecně se domnívám, že všechny jevy se řídí přesně stanovenými pravidly, i když se mohou také nestát, a pokud jejich skrytou podstatu dosud neznáme je to díky nedostatečným informacím, jež jsou dány velkým počtem proměnných či díky matematické nezpracovatelnosti mnoha faktorů na nichž jevy spočívají .