Ontologie II.

Po základních náležitostech toho, jak se věci jako tělesa mohou vyskytovat ve vzájemných vztazích a působit na sebe, se zabývala metafyzická kosmologie.Výskyt těles je v nejzazší podobě dán tím, že někde a nějak zaujímají místo. To znamená, že jsou umístěna v prostoru. A protože každé takové umístění je vždycky událostí, která má vliv na jiná tělesa , jde o vzájemné ovlivňování, tedy o pohyb, a ten se projevuje v čase.Z hlediska fundamentální ontologie Martina Heideggera událost označuje způsob, jakým se člověk jako ex-statická bytost podílí na dění bytí jsoucího, na jeho odkrývání a skrývání tak , že toto dění je pochopeno jako to, co je bytí vlastní, čímž je vlastně lidská existence schopna porozumět sobě samé.

Myslím, že o čase a událostech má smysl hovořit pouze v souvislosti s moderními koncepcemi týkajícími se kvantové fyziky, kosmologie a dalších oborů pertinentně se věnujícími tomuto tématu.

Moderní věda počítá v případě absolutního počátku našeho vesmíru s úvahou o nekonečném čase, který je dán množstvím událostí, které proběhly od singularity do dnešní doby.

Splní –li se předpoklad, že i čas je diskrétní, což znamená že jednou kvantum času-chronon-může být spojováno s jednou událostí, potom i počet událostí bude konečný a v důsledku toho i čas počítaný od singularity.

Singularita, jakožto extremní stav kosmické hmoty, jenž svými specifickými procesy dal vzniknout vesmíru v jeho dnešní podobě je jedním z pravděpodobných modelů počátku vesmíru a tedy i počátku času.

Moderní koncepce vědy se značně různí co se týče názorů na situaci před velkým třeskem.První Lindeho teorie přichází s myšlenkou, že velký třesk se odehrál před 15miliardami let a byl sice počátkem našeho vesmíru, ale ne času.

Takových vesmírů jako je náš je nekonečně mnoho a neustále vznikají nové dceřiné vesmíry.

Druhou koncepci představuje teorie S. Hawkinga, kde Hawking považuje singularitu za pouhou matematickou abstrakci, nikoliv fyzikální realitu. Zminuje se v ní o částici, která je nesmírně hustá a její charakteristiky, co se prostoru a času týče jsou shodné s tím, co je možné slyšet v souvislosti se singularitou. Čas na počátku splývá s prostorem a není žádné „před“ není žádné „venku“. Toto pro změnu kritizuje Linde a vytýká, že právě tato částice je pouhá matematická konstrukce, bez fyzikálního základu.

Třetí variantou je koncepce počítající s teorii superstrun, hovořící o nekonečném, studeném a prázdném vesmíru, ve kterém již prostor a čas existoval.Vesmír se na počátku zrodil malý, horký a nesmírně hustý. Pokud by se podařilo dotáhnout teorii superstrun dokonce tak, aby se jí podařilo pokrýt makrosvět i mikrosvět, tedy kvantovou mechaniku a gravitaci, mělo by to obrovský dopad na moderní vědu a dnešní chápaní kategorií času,prostoru,pohybu.

Z pohledu každodenního člověka, neřešícího problematiku vnímající omezený okruh informací tkví problematika událostí pouze ve svobodě rozhodnutí, kterou událost preferovat.

Nevěřím v osud a považuji sebe za bytost, jež se může sama rozhodnout jak se svým „časem“ naloží. Preferovat určitou událost znamená zvolit si svůj osud. Ne bůh, ne síla, ne stát, jen svobodná vůle každého člověka určuje cestu a směr.