Danuše Jánová

Hmota není jen pojem

Ač se tomu mnohé filozofické systémy v minulosti bránily, domnívám se, že hmotu můžeme chápat jako základní oporu skutečnosti. Tento pojem nepředstavuje konkrétní věc, ale zahrnuje široké spektrum rozmanitostí přirozeného světa.

V dějinách se často můžeme setkat s podceňujícím hodnocením hmoty jako takové. Hmota je prezentována jako něco jednoduchého , pasivního. Oblast duchovní činnosti lidského rozumu bývá považována za významnější. Toto jednostranné povýšení jedné oblasti reality pramení pravděpodobně z pocitu lidské nadřazenosti nad ostatní přírodou. Člověk skutečně sám sebe pojímá za příslovečného pána tvorstva. Nelze samozřejmě zpochybnit vyjimečnost lidských schopností myšlení a sebereflexe, ale postoj my versus zbývající svět se neukázal jako dlouhodobě udržitelný.

Ze strany filozofů i sociologů zaznívají již delší dobu varování ohledně možných nedozírných následků, která se s největší pravděpodobností stanou realitou, pokud nedojde k výraznější proměně postoje lidstva k životu vůbec. Chápat svět pouze z hlediska zájmů člověka je nutně zkreslující. Zvláštní se v této souvislosti může sdát až překvapivá inertnost většiny společnosti vůči podobným apelům. Není to však pouze ekologická krize, která by měla změnit postoj člověka ke skutečnosti. Obecnou snahou provázející lidstvo od vzniku civilizace je touha odhalit realitu v její nejobjektivnější skutečnosti. Různá náboženská hnutí se snažila obrátit pozornost mimo tento svět, do jisté míry i takové tendence ubíraly na důležitosti přirozenému okolí v němž se celý život pohybujeme, a který je nám zprostředkováván zkušeností.

Snad nejoprávněnější by bylo chápat celý svět jako jednotu mnohosti. Známá věta vše souvisí se vším zde platí dokonale, jednotlivé úrovně skutečnosti spolu souvisejí a navzájem se ovlivňují. Nelze jednu jednostranně přeceňovat. Člověk je přece nedílnou součástí pozemské přírody, konečně i naše planeta je jednou z planet sluneční soustavy, potažmo vesmíru.

Běžná životní zkušenost ukazuje, že nelze brát hmotu jako pouhý pojem. Nedokážu si představit autoritu, která by mě přiměla vnímat okolí jako pouhou fikci.

Klasická přírodověda se zabývala děním v hmotném světě. Nadšeným vědcům minulého století se příroda (hmota, vesmír) jevila jako jednoduše popsatelná pomocí přesných fyzikálních zákonů. Posléze se ukázalo ,a dospěla k tomu samotná věda, že tomu tak není. I moderní věda se snaží o co nejdokonalejší popis přírodních jevů, nemá to však zdaleka jednoduché, snem každého vědce by asi bylo objevit univerzální teorii, aplikovatelnou na celou oblast fyziky. Osobně nedokážu posoudit jest-li je to možně nebo ne, nejsem si také jistá, zda je člověk takového zcela objektivního pohledu na svět schopen. Každopádně by se o to měl stále pokoušet. Jako malá jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych znala odpovědi na otázky typu jak vznikl svět, existuje život na jiných planetách apod. Dnes nevím zda odpovědi neleží až za hranicí lidských možností.

Lidská kultura se mohla rozvinout jen díky tomu, že jí k tomu „ta hloupá a možná dokonce vůbec neexistující hmota“ dala možnost. Ambice všech lidských aktivit by zůstaly nerealizované, pokud by se nemohly promítnout do reality, reality, která je uchopitelná našim vnímáním. Domnívám se , že hmotný svět umožnil člověku aby vůbec nějaké otázky řešil, přírodní jevy vybízely lidské myšlení. Potud slouží a sloužila hmota jako inspirace. Neznám důvod proč bych měla hmotu považovat za pouhý pojem.