Danuše Jánová

Co nemáme, když nemáme čas.

Hluboce zakořeněnou představou o čase je představa o jeho objektivnosti. Čas je chápán jako absolutně nezávislý na svém okolí. Č as se v našem myšlení oddělil od všudypřítomného dění v přírodě. Ale právě v pozorováních některých cyklických změn v přírodě je základ takových časových jednotek jako den nebo rok. Přesné rozkouskování životního toku na sekundy, minuty a hodiny je pouze lidským vynálezem a způsobem jak se snažíme uchopovat svět kolem nás. V přírodě nenajdeme přesné časové intervaly. Růst stromu není limitován přesným intervalem.

Jeden rok pro nás trvá přesně 365 dní, běžně ho takto chápeme. Ale z hlediska skutečného astronomického oběhu naší Země kolem Slunce, který byl pro jednotku jednoho roku předlohou, musíme počítat s poněkud jiným údajem. Oběh trvá vždy o nějakou dobu déle, samozřejmě pokud bychom měřili v lidmi vytvořených jednotkách.

Čas, tedy to za co je běžně považován, měřitelný přesnými přístroji, je pouze měřítkem, našim popisem dění. Závaznými časovými intervaly se řídí pouze člověk.Čas skládající se z sekund, minut a hodin můžeme přirovnat k délkovým jednotkám umožňujících nám popis vzdálenosti.

Co tedy nemáme, když nemáme čas? V běžném slova smyslu toto rčení znamená, že se nám do našeho schématu událostí nedaří vměstnat další zážitky. Přísně vzato, čas nemůžeme vlastnit. Domnívám se, že čas nemůžeme oddělit od dění. Svět se děje a člověk je jeho nedílnou součástí, nestojí mimo. Pro lepší orientaci v tomto dění používá časové jednotky, které by však mohly vypadat také úplně jinak než dnes.

Lidský život má své trvání vymezeno dvěma body. Kdybychom brali v potaz právě tuto skutečnost mohli bychom na otázku co nemáme, když nemáme čas, pohlížet z jiného úhlu pohledu. V konstatování- nemáme čas, pak můžeme najít explicitní vyjádření právě tohoto poznání. Nemáme čas, nejsme vymaněni z koloběhu stálého vznikání a zanikání. Za protiklad časové omezenosti je v mnoha filozofických i teologických koncepcích považována věčnost, tedy to co stojí mimo čas, dění.

Ve většině případů byl za takovou věčnou substanci považován Bůh. V křesťanské tradici participuje věřící člověk na této věčnosti svou duší.V tomto pojetí má člověk určitou účast na nesmrtelnosti. Mohli bychom říci, že má čas, respektive nemusí být závislý na jeho plynutí. Slábnutí vlivu církve přinesli i ztrátu důvěry v posmrtný život, teprve teď si mohl člověk uvědomit svou konečnost.

V současnosti se hodně mluví o hektickém, zrychleném životním tempu. Není možné, aby jistota, že za určitou dobu, já jako individuum, prostě přestanu existovat, přispělo k posílení snahy zažít a získat co nejvíce? Jest-li však množství je opravdovým měřítkem kvality, to nevím.