Danuše Jánová

Bez příčiny ani vlas z hlavy nespadne …..

S determinismem se v dějinách lidského myšlení můžeme setkat několikrát, a to v různých podobách. Pravděpodobně zcela přirozeně se u raných civilizací vyvinulo přesvědčení o celku světa řízeného vyšší mocí. Podnětem k takovým úvahám mohlo být bezesporu pozorování dějů probíhajících v přírodě a účelné uspořádání jejího systému. Není těžké si představit, že pro člověka, který neměl k dispozici znalosti získané moderní vědou, by představa světa bez řádu, zmítaného chaosem, byla jen těžko akceptovatelná. Možná také z toho důvodu je pro lidskou kulturu charakteristické vnímání životního prostoru jako uspořádaného a řízeného řádem, ve kterém se každý jedinec může orientovat.

V antické tradici se můžeme setkat s všeobecně přijímanou představou kosmu řízeného z vnějšku logem-božským rozumem. Přísný determinismus se objevuje ve stoické filozofické škole. Veškeré dění je řízeno nezvratným osudem, zdůrazněna je zde neovlivnitelnost tohoto uspořádání člověkem. Jedinou možností jak se s tím vyrovnat je nevzpírat se osudu. S podobnými myšlenkami se můžeme setkat také v některých východních filozofiích.

Představme si tedy takovou možnost. Jednání člověka, všechna jeho rozhodnutí a činy, se dějí na základě předem daného určení. Samostatný subjekt nemá možnost je ovlivnit. Stejné nutnosti podléhá také příroda. S více nebo méně radikálním názorem na kosmos, jako řízený celek, se setkáváme v myšlenkových systémech poměrně často. Blízké naší evropské tradici je křesťanské pojetí světa. Bůh řídí svět z vnějšku, člověk i příroda existují pouze díky milosti boží. I když se vyskytli křesťanští filozofové, kteří pohlíželi na vztah světa a Boha jinak (problém teodicei, otázky týkající se lidské svobody), běžný věřící byl veden k tomu, aby chápal události svého života skrze dogma nejvyšší božské vůle. Koncepce v nichž se ve světě vše děje z jasné příčiny (nemusí být člověku vždy zřejmá- ví jen Bůh), kde neexistuje náhoda můžou v člověku vyvolávat pocit úlevy, svůj životní úděl nemůžu ovlivnit, nemá význam bojovat proti osudu. Na druhou stranu vedou až k fatalismu a apatii. V lidském životě se však málokdy setkáváme s přísnou jednostranností. Člověk se nikdy úplně nevzdal snahy zlepšit své existenční podmínky a touhy proniknout do zákonitostí dějů v přírodě.

První a nejvyšší autoritou zůstával Bůh i v přísně deterministické mechanice I. Newtona. Svět vysvětlitelný pomocí fyzikálních zákonů nebyl, podle tohoto vědce, v rozporu s křesťanskou teologií. Zákony mechaniky pouze osvětlují jak Bůh uspořádává vesmír. Svět přirovnává k smyslovému tělu, které je řízeno božským rozumem.

V souvislosti s novými objevy se stále většímu počtu vědců i filozofů zdálo, že dění okolo nás je zcela vysvětlitelné na základě poznatelných zákonitostí. Zákony platné ve fyzice bývaly aplikovány i na podstatně odlišné oblasti, např. na lidskou psychiku.

Řada tradičních fyzikálních veličin měnila své určení na základě rozvoje kvantové fyziky, nejinak tomu bylo i v případě pojetí zákonitosti. Ve světě mikročástic neplatí stejné zákony jako v běžném prostředí. U některých částic je těžké přesně určit polohu nebo stav, ve kterém se nacházejí. Uplatnění přesných zákonů se nikdy nemůže osvědčit při zkoumání lidské psychiky, při rozmanitosti duševního života se jen těžko podaří určit jejich správnou příčinu. Zůstává otázkou zda má vůbec smysl se o to pokoušet.

Ukázalo se, že i dění okolního přírodního světa není vždy jasně vysvětlitelné systémem příčina-důsledek. Některé projevy lidské aktivity zůstávají podobným přístupům stále uzavřeny. Očekávání pohledu na svět, ve kterém nebude nic nejasného, vše bude možno uspořádat v dokonalou strukturu zákonitostí, se nenaplnilo. Přirozeným stavem některých systémů nemusí být uspořádanost, ale právě naopak.

Rozhodnutí zda budeme náš život chápat jako řízený a předem daný sled událostí nebo jako vlastní projekt, ve kterém záleží pouze na našem snažení čeho docílíme, náleží spíše do oblasti víry osobních životních postojů. Představa, že by i ty nejbanálnější záležitosti v našem životě řídila nějaká ruka osudu, je směšná. Přesto se snad žádný člověk někdy neubrání pocitu osudovosti některé životní situace.