Ve světě nacházíme trvání, změnu, trvalost a následnost. Ve faktu následnosti nacházíme ideu času, která representuje nepřetržité proudění, které nikdy neustává, postupuje souvisle, zatímco skutečné změny vždycky souvislé nejsou. Ačkoliv čas je stejný rys reality jako pohyb a změna, je nahlížen zvláštním prizmatem sukcese- to znamená pojmy předtím a potom. Vnímání času proto předpokládá paměť. Takto pojímaný čas je složen z minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Přítomnost sama existuje aktuálně, je nedělitelným bodem souvisle se pohybujícím a stávají se minulostí. Minulost byla, budoucnost teprve bude, přítomnost se souvisle pohybuje do budoucnosti a jakmile se o ní pokusíme přemýšlet je již v minulosti. (poznámka"Psychologicky ovšem jako důsledek paměti anticipace budoucnosti, dáváme přítomnosti větší či menší trvání.)

Tak jako můžeme mluvit o věcech, které nejsou, právě tak můžeme mluvit o důsledcích věcí, které nenastaly. Při takových úvahách se však nutně dostáváme do problémů. Problém zda je marné honit bycha vyrůstá z našeho věčného tázání, kdyby to tehdy bylo takhle, pak bych udělal tamto, a kdyby to bylo onak, pak bych byl udělal něco jiného. Tyto otázky vyvstávají ovšem až v okamžiku, kdy se něco po..., nebo přinejmenším, když to není takové jaké bychom to chtěly mít, neboť dosud (do té doby) jsme byly se stavem věcí (přítomností) docela spokojeni. Z naznačeného je zřejmé,.že do úvah se promítají subjektivní aspekty, a proto můžeme nazvat tuto rovinu problému subjektivní (konkrétního subjektu se dotýkající).

Otázku lze však rozvinout i v obecnější rovině teoretického tázání, neboť většina teoretického tázání začíná otázkami, co by kdyby. Při tomto intelektuálním cvičení si vytváříme množství co by kdyby alternativ a zobecněním podobností v chování v různých případech můžeme formulovat zákony závislosti příčiny a následku. Takový postup lze efektivně použít jen při omezeném počtu vstupních veličin (podmínek, příčin). ne však při vysoké komplexnosti procesu, kdy je velmi obtížné určit počáteční podmínky a jakékoliv předpovídání budoucího stavu (co by kdyby) se stává problematickým. S rostoucí komplexností přibývá suma příčin a logicky roste i množství těch neznámých a zákonitosti lze určovat pouze pravděpodobnostně a v omezeném časovém horizontu. (Příkladem nám mohou být sociální vědy, které zákonitosti předkládají s pravděpodobností, která hraničí s házením kostkou.) Fyzikální zákonitosti, které se blíží jistotě a počet neznámých, do nich stupujících faktů nule, se stávají nadčasové, vyvazují se z množství konkrétních podmínek. které se vyskytují v nějakém čase, přičemž cílem teoretického bádání je poznání veškerých zákonitostí a počátečních podmínek. Za takových podmínek se stane čas nadbytečným problémem. Podotýkám, že nepřestaneme pociťovat fakticitu času, ale všechna co by kdyby se stanou zbytečnými, protože bude možné zjistit stav univerza v kterémkoliv okamžiku. Tento stav je prozatím (navždy) utopií. Na úrovni teoretického bádání je tázání se co by kdyby konstutitivním principem poznání zákonitostí.

Na subjektivní úrovni člověk nemá možnost výběru (alespoň možnost srovnatelnou s teoretickými úvahami), s kterými podmínkami, příčinami se setká. Musí se vyrovnávat s celou komplexností příčin současně, nemůže s jistotou určit, jaká příčina vedla k jakému následku Člověk je na této subjektivní, dalo by se říci až existenciální úrovni, konfrontován s neodbytností času a jeho praktickou nevratností a jednosměrností. Čas neutíká, čas neustále strhává individuum z přítomnosti do přítomnosti. Člověk stojí na hrotu jehly, natažen mezi minulostí a budoucností. Úvahy subjektu co by kdyby jsou marné principiálně díky ireverzibilitě času a nemožnosti určit celý komplex příčin,a i kdyby se člověk v budoucnu setkal s naprosto obdobnými podmínkami s velkou pravděpodobností by je nebyl schopen identifikovat.Úvahy nemohou proto končit jinak než prázdnými tvrzeními "kdybych věděl co se dělo, mohl bych předpovědět, co se stane". Předpověď ex post je naprostým nesmyslem.

Pro úplnost uvádím, že se setkáváme ještě s jedním typem úvah co by kdyby. Tyto úvahy pomíjí fakticitu času v plynutí, snaží se vytvářet konstrukce co by kdyby například bylo univerzum bez času a spadají do nejabsurdnější kategorie myšlenek co by kdyby . Co by se stalo kdyby nebyl čas, nestalo by se nic, nebo by se stalo všechno naráz? Dokážeme si docela dobře představit svět bez pohybu (času), ale už si nedokážeme představit vědomí bez času. Splynuly bychom s bohem a mohli bychom nahlížet minulost, přítomnost a budoucnost současně (opět čas)? Takové úvahy končí, díky jejich principiální nemožnost být verifikovány, v absurdních nesmyslech.