Tato otázka na první pohled s problematikou pohybu nesouvisí. Vzájemný vztah pohybu a změny se ukáže zřejmým, uvědomíme-li, že veškeré změny jsou v širším smyslu koneckonců převoditelné na pohyb. Otázka by tedy mohla velmi zjednodušeně znít i "co všechno se pohne, když se něco pohne". Pro běžné, každodenní použití pojmu pohyb jsou relevantní některé jeho všeobecně známé formy, mezi něž patří: pohyb chápaný místně, dále pohyb jako změna kvantitativní (zmenšování a zvětšování) a pohyb jako změna kvalitativní (změna barvy a podobně), a vznik a zánik. Tyto formy jsou historické, avšak plně převoditelné na místní pohyb elementárních částic a dále na formy pohybu, se kterými pracují moderní fyzikální teorie. Tyto historické formy jsou odvozené z běžné zkušenosti a na podobné úrovni obecnosti, na které je zde použit termín změna, jsou plně dostačující.

Problematiku změn lze ilustrovat na jednoduchých modelech. Hodíme-li kámen do jezera, objeví se na hladině soustředné kruhy, které se postupně rozšiřují až zmizí. Byla vyvolána změna klidné hladiny jezera. Hodíme-li větší kámen, může se stát, že změna hladiny bude tak výrazná, že voda nás "ochrstne". Byla tedy vyvolána změna, která změnila klid hladiny, ale i naši náladu. Dopadne-li do jezera meteorit, může to vyvolat nejen změnu hladiny, ale i globální změnu klimatu. Velmi zjednodušeně lze říci, že v tomto jednoduchém mechanickém modelu záleží na energii nebo síle (tj, jejich schopnosti uvézt něco do pohybu) příčiny, jak dalekosáhlou změnu vyvolá. Záleží na součinu hmoty a zrychlení. V tomto případě jde o jednoduchý model, a takové jednoduché systémy se uplatňují v jednoduchém chování, které je reprodukovatelné a predikovatelné na základě několika dokonalých jednoduchých deterministických zákonů.

V každodenním světě se však nepohybujeme v ideálním modelu, nemáme možnost volby, které příčiny způsobí námi chtěné důsledky. Složité systémy, jako ja například právě náš svět, se funkčně uplatňují složitým chováním, které pozorujeme jako nestabilitu, nahodilost a nepředvídatelnost. Tyto vlastnosti jsou způsobeny množstvím skrytých parametrů, nezávislých určení a nekontrolovatelným vlivem vnějšího prostředí, které je v případě našeho světa totožné s celým systémem.

Dalším momentem, který výrazně zasahuje do problematiky je čas. Zkušenost nám napovídá, že některé změny jsou pozorovatelné až s delším časovým odstupem, jako například růst. Naproti tomu jiné změny jsou v dlouhodobém měřítku nepozorovatelné, protože systém má tendenci neustále vyrovnávat potenciální změny kolem nějaké hladiny. Lze opět ilustrovat na jednoduchém případě inspirovaném výrokem Johna Maynarda Keynese, který prohlásil, že "dlouhodobě jsme všichni efektivně mrtví". To znamená, že nejsme schopni zjitit jaký slet příčin vedl k tomu, že nás srazilo auto, ale můžeme říci, že statisticky jsme do sto let mrtví.

Je možné také říci, že problém změn souvisí s problematikou struktury jsoucna (pro naše případy chápané jako morfologická charakteristika systému, nebo souhrn vztahů mezi prvky nějaké množiny). Ve struktuře může díky postupným, nepozorovaným změnám docházet ke kumulaci energie, která je v nepravděpodobném stavu, přičemž přechod do pravděpodobného stavu potom může způsobit sebemenší příčina, která je za normálních okolností naprosto nedalokosáhlá. O názornosti problému se lehce přesvědčí každ, kdo se pokusí zapálit si cigaretu v bytě plném plynu. Co všechno se změní si každý může lehce domyslet. Jiným problémem je možnost vzájemné interakce různých forem změn , jako například přechod mechanického pohybu (změny) na individuální, psychické změny. Zavedením psychlogických, sociálních, kulturních a jiných parametrů se problematika změn zkomplikuje na neúnosnou míru.

Shreneme-li tedy: Nejsme schopni zjistit vše co, se změnilo, protože nejsme zjistit, vše co bylo, tedy celou strukturu univerza v předcházejícím okamžiku. Předivo řětězců a sledů událostí v minulosti jěště kauzálních a do budoucnosti již následných se ve zkušenostním obzoru velmi brzo rozmývá a rozpadá v náhodách a možnostech. Každá událost, která je žitá jako aktuální uskutečnění světového dění, má daleko sahající souvislosti, které lze jen těžko sledovat a rekonstruovat. Každá událost je jedinečná, je svým bytím nezastupitelná, neopakovatelná, svébytná. Pokus porozumět dalekosáhlým proměnám a souvislostem událostí směřujících k aktualit je za obzorem mohutnosti smyslů a rozumu. Není možné dohlédnout singularitu všeho světového dění.

Netřeba však propadat skepsi. Můžeme s jistou pravděpodobností tipnout, že dříve nebo později se změní vše. Odpověď na otázku, co všechno se změní, když se něco změní, je změní se všechno, ale my to principiálně nebudeme schopni zjistit.