Bez příčiny ani vlas z hlavy nespadne

Zadané téma metaforicky tvrdí, že každý pozorovaný jev musí mít nějakou příčinu. Negativně řečeno, že neexistují náhodné jevy, které by neměly bezprostřední jim předcházející příčinu. Co však lze považovat za relevantní bezprostřední příčinu? Vypadl vlas protože jsem si rukou prohrábl vlasy, nebo to byla myšlenková krize v důsledku které jsem se popadl za hlavu, nebo to snad byla obtížnost otázky, která mě do takové krize uvrhla. Nekonečný regres událostí před spadnutím vlasu odpověď neposkytne, neboť je pouhým popisem událostí bez jistých kauzálních souvislostí. Popis okamžitého stavu univerza (nabo alespoň relevantního okolí hlavy), který předcházel spadnutí vlasu také neskýtá odpověď, neboť nepodává vysvětlení jevu. Neboť tážeme-li se po příčině jevu snažíme se najít jeho vysvětlení. Klademe otázku "proč jev nastal", která je konstituována tak, že de facto znamená, "podle jakých zákonů a v důsledku jakých počátečních podmínek jev nastal"? Dávat do zákonitosti pohyb ruky ve vlasech a pád vlasu je pošetilé, neboť takový zákon není platný univerzálně. Ve všech jevech se na nejzákladnější bázi funkčně uplatňují nejjednodušší fyzikální zákony, které dlouhodobou komplexní interakcí způsobují jevy, které my pozorujeme jako pád vlasu v důsledku pohybu ruky ve vlasech. Sled příčin je směrem do minulosti časově neohraničený (prakticky), stanovením počátečních podmínek v jejichž důskedku jev nastal, omezujeme zpětný sled příčin do určitého okamžiku, od kterého hledáme vysvětlení na základě zákonotostí. Takový bod volíme čistě pragmaticky, podle toho zda je možné jěště efektivně zjistit příčiny a důsledky.

Zanecháme-li vlasy jejich osudu a zobecníme-li otázku na celou realitu, ptáme se zda se vyskytují náhodné, nedeterminované události (v oblasti vědomí svobodné činy), nebo zda je univerzum plně deterministické. Musíme velmi suše konstatovat, že univerzum je plně deterministické, respektive můžeme se docela dobře domnívat, že tomu tak je, neboť náhodné jevy nejsou a nebyly pozorovány. Jevová stránka univerza, i přes svou složitost a neopakovatelnost vykazuje prvky stability, tedy že veškeré jevy podléhají obecným zákonitostem, které ač nám nemusí být známé, zajišťují relativní stálost v určitých mezích. Zda jsou tyto zákony a konstanty ve vesmíru náhodné nebo nutné je jiná otázka.

Na jednoduchých modelech se dá ilustrovat, že za stejných podmínek, stejné události vedou ke stejným důsledkům. S rostoucí složitostí modelu roste jednak nemožnost zajistit přesně stejné podmínky (tedy roste množství neznámých určení), ale také množství jevů, které pozorujeme jako náhodné. (díky nedohledatelnosti jejich příčin). Příkladem pro velmi komplexní proces může být počasí, jehož chování je natolik složité, že je velmi nesnadné ho modelovat, ale navíc reálné počasí nelze pojímat, při zkoumání jeho zákonitostí, jako nezávislý celek. Vidíme, že problémy příčinosti musíme zkoumat komplexně (žádnou část nelze odseparovat). To ovšem neznamená, že příčinou každé události je celé univerzum v předcháejícím okamžiku.

Pokusíme se tedy o analýzu problému. Veumeme-li dvě události (jevy) z nichž jedna se udála dříve, může nastat několik jejich vzájemných interakcí. Kombinaci, v níž pozdější událost vyvolává (je příčinou) dřívější je absurdní, a proto se jí nebudeme zabývat. Případ, že by kterákoliv událost byla náhodná nebudeme uvažovat, neboť náhodná událost je taková, která nemá příčinu, a proto nemůže nastat, neboť by musela mít příčinu. Zbývá kombinace, kdy dřívější událost je a nebo není příčinou pozdější. Jedna událost může být příčinou jiné pouze pokud má možnost ji ovlivnit. Konečnou rychlostí interakcí (informací) je rychlost světla, a proto lze říci, že důsledek mohl být příčinou vyvolán pouze v případě, že příčina se v pomyslném kuželu událostí důsledku, jehož hranice jsou určeny rychlostí světla násobené časem, podle toho jak starou příčinu chceme nalézt. Lze však postupovat dále a říci, že příčinou události je celé univerzum v kuželu událostí předcházejícím důsledku. Takové vymezení příčiny je však velmi široké a nepoužitelné, neboť vymezuje množinu všech možných příčin a je absolutně nekonkrétní. Konkrétní příčinu konkrétního důsledku lze dohledat pouze s přihlédnutím ke struktuře událostí, které důsledku předcházely. Struktura událostí je odvozena ze struktury jsoucna, které ač je proměnlivé, je formováno neměnými zákony. Jednotlivé strukturní celky univerza se nepřetržitě (mnohdy nerovnoměrně) transformují, ať už samotné nebo navzájem interagují a vytváří komplexní nebo elementární celky, avšak vždy podle neměných elementárních zákonů. Zavedení kategorií příčina a důsledek je pouze deskriptivní a záleží na našem výběru odkud je pro nás efektivně možné zjistit příčiny a jejich důsledky, přičemž nalezení příčiny spočívá v rozpoznání, stejných či podobných podmínek, které již někdy vedly k důsledku, který je všeobecně uznáván za důsledek námi zjištěných příčin. Celá problematika příčin a jejich důsledků spočívá v triviálním tvrzení, že stejné příčiny za stejných podmínek vedou ke stejnmý důsledkům.