Kauzální vztah je většinou považován za jednu ze samozřejmých jistot. Zdá se přirozené, že každý děj, každá věc má svou příčinu, které tomuto ději (věci) předcházela, určovala jej a bez níž by se tento děj nikdy neudál. Platí to ale skutečně tak, jsme předurčeni, determinováni svými příčinami? Opravdu příčiny ovládají věškerý pohyb, život... celého vesmíru? Jsme skutečně tak nesvobodní, ovládáni příčinami, jak nás o tom deterministé přesvědčují. A nebo je kauzální vztah pouhým výplodem lidského rozumu, aniž by byl bezvýhradně platný? Pokud nadpis přeformulujeme na otázku, budeme se pak v této práci tázat, zda kauzální vztah je všeobecně platný, nebo je důsledkem antropocentrických představ o světě.

Ptejme se, jak kauzální vztah vzniká a jaký podíl na jeho vzniku má člověk. Je nepochybné, že lidé dokázali odhalit (nebo možná vnutit realitě) kauzální vztahy, které platí přinejmenším tam, kam sami dohlédneme. Zatím pomineme problém můžeme-li přenášet zákonitosti platné v našem světě do světa námi nepoznaného, pouze se pokusíme odhalit, zda-li je kauzální vztah vlastním principem světa nebo je do světa pouze vložen lidmi. Ptáme-li se takto po principu kauzality, ptáme se po možnostech lidského poznání vůbec (což si však nedovoluji na těchto řádcích řešit).. Existuje ve světě poznatelná zákonitost nebo si člověk vypomáhá ideálními konstrukcemi, které svět ve skutečnosti vůbec nedodržuje? Jak jsem uvedl, na začátku tohoto odstavce, kauzalita je vztahem, který se dosud zdá být platným (což doufám nikdo nechce popírat). Všechno, zdá se, má svou příčinou, nic nevzniká, nemění se jen tak pro nic za nic. Potud jsme s kauzalitou spokojeni, troufám si tedy tvrdit, že nám známý svět dodržuje kauzální vztah, ať se sám tento vztah vzal odkukoli. Nic zvláštního. Zbývá jenom zodpovědět otázku, která je pro naši práci určující. Bude tento jednoduchý vztah platit i tam, kam jsem dosud nedohlédli, bude ho nám neznámý svět dodržovat?

Domnívám se, že rozhodující pro odpověd na poslední otázku je opět problém, odkud se ta kauzalita vlastně vzala. Lidskému rozumu odporuje možnost, že by kauzalita kdesi nefungovala. Kauzalita je pro nás vztahem přirozeným. To ovšem může být důsledek zvyku. Možná se dříve nikomu nezdálo divné, že se něco objeví bez příčiny.Pak se teprve možná zjevil nějaký šťoural, který nás přesvědčil o nutnosti kauzality. Všichni mu to sežrali, protože to podepřel přëkvapivě důvěryhodnými příklady a nikomu se nepodařilo přesvědčit ho o opaku, a tak nás kauzální vztah provází bez jakýchkoli pochybností. Avšak ani dosud naprostá platnost nezaručuje platnost všeobecnou. Možná je kauzalita jenom naší interpretací reality a samu realitu zkresluje. Neustále se tak vracíme k problému platnosti a pravdivosti lidského poznání, protože není pochyb, že kauzalita je vztah formulovaný lidmi. A můžeme přenášet lidské poznatky, byť se zdají jakkoli platné, do světů, které zatím neznáme - můžeme např. na elementární částice uplatňovat zákony platné v námi vnímatelném světě. Už mnohokrát se "pravdivý" zákon, vztah ukázal jako zjednodušující, nepřesný a podobné to může být i s kauzalitou. Byť zatím nikdo nedokázal tento princip popřít, neznamená to, že se toho v budoucnosti např. po objevením nového světa (vzdálenějšího nebo jen menšího, přesnějšího) nedočkáme. Pokud je kauzalita, jak jsem naznačil, zkreslující interpretací našeho světa, může nám dokonce bránit odhalit skutečně platné vztahy, poznat komlikovanější uspořádání světa. V takovém případě je náš problém jen těžko řešitelný.