Nejde o čas ale o události

Cítím se povinován hned na začátku sdělit, že nemám příliš mnoho času, a proto se touto událostí nehodlám příliš zdržovat.

Ať měla první věta znamenat cokoli (omluvu za kvalitu, kterou zde vyprodukuji, nebo do této práce patřící, uvádějící odstavec) věnujme se raději samotné práci. Jedná se zde o to, zda se má ještě vůbec cenu zabývat časem, nebo bychom se měli výhraděn věnovat jeho jakési materiální náplní, využití času, tedy událostem. Samotné téma nám jako už mnokrát naznačuje, jaké stanovisko bychom asi měli zastávat, abychom se shodli se stanoviskem zadavatele. Jsem rád, že v tomto případě se mé stanovisko s vypsaným tématem shoduje. Mohli bychom uvést řadu případů, kdy nám odvolávání se na čas není nic platné, přestože podle času bychom měli stihnout, co jsem si předepsali, vlak by měl odjet v 18:41, přestože v tu dobu je ještě mnoho kilometrů od samotného nádraží. Zdá se tedy, že skutečně nejde o čas ale o události. Proč ale?

Jedno z vypsaných témat, pokud se nepletu, znělo, co nemáme, když nemáme čas. Domnívám se, přestože si zcela přesně nepamatuji, co mí kolegové na toto téma zpracovali, že jejich odpověď, případně korekce ze strany vyučujícího úzce souvisela s tématem, jež se nyní pokouším zpracovat já. Abychom dokázali nějak zodpověděť vypsané téma, měli bychom asi ozřejmit, jaké pojetí času nám dává možnost prohlásit, že jde o událost a nikoli o čas. Pravděpodobně by bylo možné vypomoci si Prigoginovou knihou Čas k stávání (zvláště s přihlédnutím k připojenému doslovu pana docenta Kroba), v níž polemizuje s názorem Hawkinga, podle něhož "čas jako sukcesivní plynutí neexistuje". Přiznávám se, že jsem se touto brožurkou nechal sám inspirovat, přesto však doufám, že to z mé práce nebude příliš zřejmé, pousím se totiž přepsat myšlenky, které se snad také objevily ve zmiňované knize vlastními slovy.

Jde-li o události a nikoli o čas, znamená to, že význam samotného času je nepodstatný, nebo dokonce žádný čas neexisstuje. Nechci zde čas odsoudit do propadlište dějin, neboť se domnívám, že se nám ještě může hodit. Zůstává nám tak možnost, že čas není tím nejdůležitějším, že jeho význam není určující. Znovu se tak vracíme k otázce proč. Události jsou podle mne určující proto, že znatelně ovlivňují lidské jednání a vůbec věškeré "jednání" kosmu. Čas může být považován za pouhé měřítko, abstraktní stupně, podle nichž pouze hodnotíme vnější vlastnosti samotných událostí. Není to čas, který by určoval, jak se bude vyvíjet budoucnost, přestože především za pomoci času budeme budoucnost měřit. Čas není "schopen" stanovit, co bude následovat za události, zdali se nadále bude Země otáčet kolem své osy, zda-li vlak přijede včas, zda-li umřu ve čtyřiceti, nebo v šedesáti, dokonce podle mne neurčuje ani to, zda vůbec někdy umřeme (existencialisté by tak s přihlédnutím k novým ontologickým pojmům měli zvážít jestli svou pozornost věnují správně entitě). Naopak dnes je možné tvrdit, že události mohou ovlivňovat plynutí, respektive rychlost času - vyjdeme-li z teorie relativity, je zřejmé, že člověk je schopen výletem do kosmu zpomalit čas, lépe řečeno projevy, které jsou připisovány času, např. stárnutí. Pro lepší vykreslení takového pojetí je možné si představit, že čas přiřazujeme jednotlivým událostem zpětně. Pokud je čas pouhým výtvorem lidského ducha, odpovídalo by potom takové tvrzení realitě, ovšem to se zde v žádném případě dokázat nesnažím. Chtěl jsem pouze ukázat, že čas nemůže za to, že už se asi nestihnu naučit na zítřejší zkoušku (přestože v tomto případě je to sporné, protože si nejsem vědom žádného jiného viníka), že se události vyvíjí odlišně od našich představ. Snažil jsem se ukázat, že nejde o čas ale o události, protože ve valné míře náš život ovlivňují události a právě události (v co nejšírším slova smyslu) mohou za vývoj následujících událostí.