Vojtěch Kučera, filosofie – religionistika, imatrikulační ročník 1999

Substanční ontologie nám dává morální prázdniny

V souvislosti s touto tezí se nabízí ontologická koncepce, která působí i dnes v podobě novověké karteziánské vědy, tedy Descartova myšlenka dvou základních substancí, na které lze zredukovat všechny jevy na celém světě. Existence res extensa a res cogitans, které jsou na sobě zcela nezávislé, však, snad trochu symbolicky, způsobila problémy již samotnému Descar-tovi, který musel přistoupit na možnost vzájemného působení, které se odehrává, jak jinak než v člověku, konkrétně v šišince.

Kromě protikladu res extensa – res cogitans, jinak též hmota – duch nebo tělo – duše, vzniká další opozice, a to mezi člověkem - jediným hmotným objektem, který pojímá také ducha - a okolním světem neboli přírodou. Člověk se tak stává skutečným pánem tvorstva a celého světa, který je pak pouze jevištěm velkolepého lidského konání. Tak získáváme k dispozici teoretický nástroj k ospravedlnění agresivního zmocňování se světa všemi prostředky nehledě na možné škody, protože podřadná příroda nemůže žádným způsobem omezit rozmach lidského ducha. Takto pojatá idea neomezené formovatelnosti res extensa, nebo chcete-li hmoty, je rozpoznatelná i v osvícenském ideálu výchovy, která je schopná vytvořit z každého člověka spořádaného občana pracujícího pro blaho společnosti, nebo ještě lépe státu.

Důsledkem krátkozraké snahy o drastické ovládnutí přírody je dnešní stav, kdy se nacházíme na pokraji ekologického kolapsu, je ohrožen život celé řady vyšších organismů a v nijak dlouhém časovém horizontu i život lidského druhu.

Tento náčrt ukazující nemorální a krátkozraký přístup pyšné karteziánské vědy vedoucí na pokraj katastrofy by se díky svému spravedlivému rozhořčení, a nutno říci i kvůli lehce zkratkovitému nacházení souvislostí, snad hodil jako osnova pro kratší (nebo i delší) postmodernistickou studii. Většina lidí však zřejmě uzná, že málokterý z jevů, které přináší život, se dá jednoznačně interpretovat tak, aby bylo hodnocení všeobecně přijatelné. To platí i v tomto případě.

Nelze popřít, že současný stav není právě ideální a lidé by měli, pokud chtějí jako biologický druh žít i nadále ve stávajícím životním prostředí, přestat co nejrychleji s jeho likvidací. Pokud však chceme karteziánské vědě vyčítat důsledky jejího přístupu ke světu, neměli bychom opomíjet ani nepopiratelné úspěchy vědy a techniky, které se projevují v lékařství, vzdělání a dalších oborech a vedou ke zvyšování životní úrovně významné části lidstva. Produktem euroamerické společnosti je i celá řada zarytých odpůrců současného teoretického paradigmatu a dá se předpokládat, že život v některé z dřívějších dob by se jim ve srovnání se současností příliš nezamlouval. Pokud bychom jako ideál společnosti, kde nevládnou nadnárodní instituce, brali romanticky opěvovanou antickou demokracii, museli bychom opatrně vybírat společenskou vrstvu, ve které bychom prožili spokojený život.

Čas ovšem nelze vrátit a domnívám se, že by o to ani většina lidí nestála, a my se musíme naučit žít s tím, co zde máme. I kdyby se to však nepodařilo a vyplnily se katastrofické vize tak, že by se Země stala pro člověka neobyvatelnou, z čistě teoretického hlediska by se nic tak tragického nestalo, protože nikde není psáno, že lidský druh nesmí vyhynout. Nešlo by ostatně o první živočišný druh, který by ukončil účinkování ve světovém divadle.