Základní fyzikální představou, která působila snad až překvapivě dlouho, byl obraz vesmíru zavedený Aristotelem, kdy byl vesmír (myslím, že tento výraz je pro použití v těchto a následujících spojeních vhodnější, než výraz "svět", protože ten je podstatně neurčitější a dá se použít i v řadě jiných spojení, která s naším tématem vůbec nesouvisí) nejen konečný, ale ve srovnání s dnešními představami také velmi malý. Byl vlastně takovým útulným koutkem, ve kterém jeho smysl a cíl – tedy člověk – víceméně spokojeně pobýval. Postupně se však díky novým pozorovacím prostředkům zjistilo, že vesmír zase tak malý nebude. Postupně se zvětšoval a nyní žijeme s představou, že vesmír je nejen velmi velký, ale možná i nekonečný.

Nelze ovšem pominout, že úvahy o nekonečnu se v dějinách filosofie nejednou vyskytly. Parmenidovo Jedno v sobě pojímalo veškeré bytí a bylo vlastně nekonečné, a tedy i neměnné, protože aktuálně nekonečný celek se nemůže žádným způsobem změnit. V dějinách bychom takových koncepcí, ve kterých nějakým způsobem vystupuje nekonečno, našli celou řadu. Za všechny zmíním pouze Giordana Bruna, který také žil v nekonečném vesmíru.

V těchto příkladech vystupuje nekonečno, které je již prakticky ukončené, a na kterém nelze nic změnit, protože každá změna je vlastně nemyslitelná.

Pojem nekonečna, který se v běžném myšlení vyskytuje asi nejčastěji, je takové nekonečno, které znamená vždy možnost přidat jednotku nebo nějaký díl k dosavadnímu celku. Tento pojem nekonečna používáme, například když chceme vyjádřit počet přirozených čísel.

Zvláštním způsobem je nekonečný pohyb po kružnici, kde je vlastně počátek a konec nerozlišitelný. Takovýto způsob myšlení se projevuje i v mytologickém myšlení, když jeden typ mytologického vyprávění se dokonce nazývá mýtus o věčném návratu.

Nezdá se ale, že by tyto charakteristiky mohly popsat konečnost nebo nekonečnost vesmíru tak, jak jej chápe současná věda. Ta totiž uvažuje o vesmíru, který by byl v případě dostatečného množství hmoty zakřiven sám do sebe. Pak by sice těleso pohybující se po přímce dokázalo obletět celý vesmír, když by se po projití konečným počtem délkových jednotek dostalo zpět na místo začátku cesty, avšak nebylo by možné dostat se mimo vesmír. Vesmír s takovýmito vlastnostmi se pak popisuje jako sice konečný, ale neohraničený.