Vojtěch Kučera, filosofie – religionistika, imatrikulační ročník 1999
Co nás zajímá, když se zajímáme o pohyb
Pohyb je jedna z mála ontologických kategorií, která zřejmě nikdy v dějinách nebyla pojímána substanciálně. V řecké filosofii byl pohyb obecně chápán spíše negativně. V raném období narušil tuto tendenci Hérakleitos, ale obecně se prosadila spíše koncepce eleatská, která se dokonce snažila pohyb popřít. Nestálost a změna byla charakteristická pro jevový svět, nikoli pro oblast pravého bytí. To platí i u Aristotela (i když ne s tak negativním zabarvením), pro kterého byl pohyb jakoukoli změnou v akcidentech. Až v pozdějších dějinách filosofie se chápání pohybu zúžilo na jeden z Aristotelových čtyř druhů pohybu, tedy na pohyb takový, jaký jej chápeme dnes, kdy jde o změnu místa určitého předmětu probíhající v čase. Toto pojetí se prosadilo především v newtonovské fyzice, ve které byl pohyb již zrovnoprávněn s klidem. Pro relativistickou fyziku se pak jako primární a pro tělesa charakterističtější jeví již spíše pohyb.
Při zájmu o pohyb se zaměřujeme na místo (pohyb je změnou místa), čas (probíhá v určitém čase) a na pohybující se věc. Pokud bychom se měli pokusit o rekonstrukci vnímání pohybu člověkem "na úsvitu dějin", nabízí se nám následující charakteristika. Nejdůležitější otázkou spojenou s pohybem je dotaz po charakteru pohybující se věci. Pokud jde o zvíře lovené (určené ke konzumaci člověkem), lovící (hrozící konzumací člověka) nebo o jiného člověka, často nepřátelského (možnost obou charakteristik), je jedinec nucen k odpovídající reakci. Ne bezvýznamná je i otázka místa, tedy vzdálenosti pohybujícího se objektu od pozorovatele. Čas byl snad registrován spíše v souvislosti s dobou, za jakou je objekt schopen přiblížit se k člověku na nebezpečnou vzdálenost. Velmi podobný charakter vnímání se uplatňuje i v současné době například při pokusu o překonání silnice.