Nejde o čas, ale o události

Jednou ze základních charakteristik našeho vnímatelného světa je, jak nám s oblibou zdůrazňují již východní nábožensko-filosofické systémy, pomíjivost, což znamená, že všemu je vymezen pouze určitý čas, po který existuje v poměrně stálé podobě. Nejpatrnější je to na živých organismech, z nichž si to, pokud víme, uvědomuje pouze člověk.

Pro existenciální filosofii je právě časová omezenost jednou ze základních charakteristik lidského života. Zvláště smrt předčasná, tedy před dosažením stáří, bývá považována za něco nepatřičného až tragického, protože dotyčný toho přece měl ještě tolik před sebou. Na druhou stranu je i nesmrtelnost obvykle chápána jako pro člověka nevhodná a jen těžko snesitelná. (Setkáváme se s tím například v příběhu o Bludném Holanďanovi.) Tragédie spočívá v tom, že člověk vlastně již není schopen prožít nic kvalitativně odlišného od toho, co už zná, a je schopen nadále již spíše přežívat, než žít.

V některých vyprávěních (nedokážu posoudit, zda pravdivých) se také setkáváme s umírajícím člověkem, který je se svým prožitým životem spokojen a bez lítosti odchází z tohoto světa, protože již dosáhl všeho, po čem toužil, a nic již od života neočekává. Takováto smířenost se smrtí se však může projevovat u různých lidí v různém věku, Zajímavým jevem je sebevražda, která by se však možná také dala zařadit do tohoto schématu, protože člověk před sebou již nevidí nic kvalitativně nového, možná pouze nové formy utrpení, na které již nemíní čekat.