Radek Kundt

Kombinace: religionistika - filosofie

Imatrikulacní rok: 1999

Substancní ontologie muže mít v poctu filosofických systému veliké množství podob. Z jejich definicí se dozvídáme málo, základem však zustává reálná existence substance, která je chápána jako základ veškerenstva, jež zustává stálou, ve všech promenách pretrvávající podstatou. Krajním domýšlením nekterých substancních pohledu na svet v praktické filosofii casto dostáváme postoj, podle nehož je veškeré dení reality (vcetne duchovní) predem nevyhnutelne urceno. Ten naráží, predevším v oblasti lidského jednání, na nemalé obtíže s vymezením pojmu lidské odpovednosti ci svobody.

Substancne ontologické systémy vznikají již od pocátku filosofie vubec, i když samozrejme ne takto chápané, ne bez výhrad pod tento pojem zaclenitelné a už vubec ne tímto pojmem nazývané. Již prírodní filosofie predsokratiku se pokouší vymezit základ a pocátek všeho v pojetí prazákladu materiálního sveta. Tento pohled je založen na predpokladu samozrejme existující objektivní skutecnosti, vychází z objektivního myšlení, nikoliv ze subjektu jako nekteré z moderních filosofií. Substanci tedy nacházejí v jediném látkovém principu. Z nej je vše složeno, on vším prostupuje. Krome Milétanu tento typ mužeme nalézt i u novodobé filosofie napr. Spinozuv panteismus nebo francouzský materialismus. Ionské filosofy mužeme ponechat bez zájmu, protože máme-li vubec jisté zprávy nespojovali etiku nijak zvlášt s výkladem prazákladu sveta a cinili ji spíše závislou (až na výjimky) na náboženských predstavách a usporádání spolecnosti. Problémy pricházejí s propracovanejšími a rozsáhlejšími systémy dalších uvedených príkladu, kde se nutne setkáváme s démonem všeobecné kauzální souvislosti.

Jiným možným typem je Boží predzvest, predurcení, kterému nelze vzdorovat. I ten nejak reší jeden z nejobtížnejších problému filosofíí a naboženství sveta - otázku svobody lidské vule. Pro krestanství (v podobe Augustinovy rozumové metody) je predestinace samozrejmá. Jediným svobodným clovekem zrozeným na zemi byl Adam Kadmon. Následkem hríchu uvaluje svou vinu na zbytek lidstva. Dedicný hrích zasahuje i vuli, a tak jsou lidé dle své prirozenosti hrešící a propadající smrti. Osud jednoho každého je dopredu jistý dle Božího úradku.

Nejde samozrejme o blaho nebo dobro obce, ci celé spolecnosti, která bude muset vždy v žité skutecnosti odpovídat na výzvu faktu jako jsou zlocin a trest, výchova a smysl pro povinnost. Jde o neco, co tímto zkoumáním odhalujeme, i když s tím bude srozumena jen reálne nepatrná cást populace (dá-li se to tak ríct - intelektuální elita) a i u ní bude prijímání tohoto objeveného (naštestí) ovlivneno posuzováním síly logických a rozumových argumentu. Do mysli se tak vtírá otázka lidské odpovednosti. Jak se vubec dá uvažovat o vztahu svedomí a skutku. Kde je vedomé jednání a podíl na vykonaném, když známe systém (lidský intelekt a jeho veškerá životní zkušenost), vstupní data (vše, co na jedince v dané chvíli pusobí) i jediný možný (tj. nutný) výstup. Náležitý algoritmus poté bude již pouze otázkou casu vysledování všech souvislostí. Kde je místo pro svobodu jako základní rys toho, jak clovek je, je-li lidský cin vždy nezvratne urcen. Dokonce ani poznání nutnosti nás nezbavuje závislosti na afektech a vášních. Všechna mravnost je tedy jen nástrojem k udržení rádu spolecenského systému? Nemá tedy ani smysl dále uvažovat a rozvíjet etiku - morálka odpadá?

K cemu další otázky podobného typu, když naše jednání, uvažování i odpovedi jsou nakonec nutné a nesvobodné. Mužeme-li preci predpokládat všechny z možných událostí (ze všech minulých a prítomných usuzovat na budoucí) a známe-li algoritmus nutného jednání každé žijící i umírající bytosti, mužeme libovolne dopocítat i události zbylé a nikomu nebude možné vycíst jediný jeho cin nebo myšlenku - proc si tedy nedat prázdniny (morální)?!