Radek Kundt

Kombinace: religionistika - filosofie

Imatrikulacní rok: 1999

Budeme-li se zabývat výkladem techto pojmu z hlediska jejich bežného vetšinového použití, zjistíme, že je každý z nich nositelem jiného významu. Lidé o nich hovorí v ruzných souvislostech a dokonce je pomerují mezi sebou. Je pro ne snad každý z nich odrazem (at již vedome vytvoreným ci podvedomým) cehosi, co nacházejí v sobe samých? Tak napríklad prírodu odedávna spojujeme s divokostí, nespoutaností, pudovostí, plozením, rozením, rustem. Je to neco, ceho jsme soucástí, ale zároven se vuci tomu vymezujeme jako vnejší, necím odlišní, výjimecní. Príroda je tak méne rozsáhlejším pojmem než-li svet. Svet to jsme už i my, naše kultura zaclenená do (vyclenená z) prírody. Sveta jako „prostredního“ jsou lidé spolutvurci, je jim ze všech nejbližší, nejsnáze dosažitelný. Svetu dáváme ohranicení, at již jakéhokoliv tvaru, spoutáváme jej a redukujeme pro uchopitelnost. Je tu, na dosah, domníváme se, že jej utváríme svými pravidly, že jej objevujeme novými a hlubšími znalostmi prírodních zákonu, veríme, že je tu pro nás. Naproti tomu vesmír je daleký, nezmerný, je synonymem velikosti nejvetší možné rozsáhlosti, galaxií, hvezdných a planetárních systému, kterých je náš svet a príroda jen nepatrnou soucástkou. Jde o pouhé doplnení jiných triád v našich naukových systémech? Pri prirovnání by mohli obstát skladební prvky krestanského vymezení cloveka (telo - duše - duch) nebo existujících bytostí (zvíre - clovek - andel) apod.

I v dejinách filosofie narážíme na charakteristické odlišování prírody a umelé kultury. Príroda je vše, co je dané, zákonité, v podstatných rysech nezmenitelné, zatímco lidské vzniká vždy až z potreby a na základe dohody. Napríklad u sofistu je tento protiklad centrem jejich spolecenské nauky. Teprve renesance a následne 16. - 18. století prináší myšlenku absurdity takovéhoto rozdelování a zkoumá prírodu s durazem na hmotu a její projevy. Teprve s príchodem 20. století se metafyzika snaží pri zkoumání prírody odložit spekulaci pojmu a zabývat se spíše spojováním skutecných znalostí s dalšími zkušenostmi a jejími závery. (Což v praxi prineslo posuzování a prezkoumávání metodologických problému a teorií, které mají ve svém prístupu prírodní vedy).

Takto podaný výklad této trojice slov by vlastne byl jen jejich predpokládaný, spolecností tiše nesený význam. Když se však zadíváme trochu blíž a zacneme je hloubeji zkoumat a upresnovat zjistíme, že pole jejich prekrývání je natolik velké, že je nemáme možnost dostatecne odlišit. Vesmír obsahuje i naši Zemi, svet naši prírodu, zákony pro ni platné jsou však vystaveny na základech platných i pro zbylý nám známý vesmír. Príroda není vázána pouze na naši planetu, dá se hovorit i o prírode mimo Zemi a pojem sveta muže být stejne dobre použit i v takovém rozsahu, že obsáhne i vesmír nám neznámý s celou jeho potenciální, pravdivou ci reálnou nekonecností. Jde tedy o slova podobná a jako ontologické kategorie snad dokonce synonymní s pojmem hmoty. Všechny ruznosti smyslu nebo rozdíly významu jsou tedy urceny souvislostmi ve kterých je nejcasteji používáme.