Radek Kundt

Kombinace: religionistika - filosofie

Imatrikulační rok: 1999

Co je to prostor a co je to prostředí? Mezi pojmy nacházíme značné rozdíly a to i tehdy, budeme-li je zkoumat podrobněji. Prostor jistě spadá do oblasti ontologické problematiky a jako takový jej antičtí atomisté chápali jako prázdný, tedy jako protiklad (analogii) k samotnému bytí nebo také ekvivalent Parmenidova nejsoucna. Přes všechnu její nesmyslnost, přes všechnu její umělou vyprojektovanost je to představa, která vyhovuje. V běžném myšlení se stále udržuje v podobě, v jaké vzala svůj počátek. Prostor je předpokládán jako samozřejmě existující a nutný právě pro možnost vyplňování hmotou a předměty. Je to nutný opak jsoucna, jeho podmínka, prázdná nádoba, kterou teprve vyplňujeme látkou. Je to praprázdnota, kterou vyplňujeme pralátkou. Představa prázdného prostoru byla v dějinách stále udržována a živena, i když pouze v myslích těch úpěnlivě si těmito problémy lámajících hlavu. Příroda, vesmír, či svět si totiž jinak dává až nepochopitelnou práci s tím, aby náhodou nenechala nějaký prostor nevyplněný, prázdnotu jakoby ze strachu nepřipouštěla. A i přes dostatek námitek (eleatská plnost, Aristotelův éter, Descartova rozprostraněnost těles) se vyšplhala až ke svému vrcholu v pojetí absolutního prostoru. Koncepce mechanického materialismu je poslední a nejvyšší formou filosofického názoru na prázdnotu prostoru, odlišitelného a nespojeného s časem. V jejich představách je, vyplňován různými materiálními tělesy, navíc nekonečný. Myšlenka absolutního prostoru předpokládá možnost vztahovat všechny v něm probíhající děje (především rozmístění a pohyb těles) k jediné pro všechno platné soustavě souřadnic. Tou může být střed Země nebo systém stálic. A právě popření nadřazenosti jakékoliv ze vztačných soustav relativní fyzikou ve 20. století, znamenalo dokázat neopodstatněnost myšlenky absolutního prostoru. Společně s faktem, že prostor a čas nemohou existovat odděleně a že je prostor závislý na hmotě, která určuje jeho vlastnosti, to přineslo zničení tohoto konceptu.

Naše představa o životě již z dávných dob přináší představu místa, kde žít. Boj o přežití vždy souvisel s životním prostorem. A právě tento dualismus - my a prostor, život a prostor, přináší představu prostředí. Z prostoru se tedy stane prostředí tak, že vyjmeme jednu jeho malou část (hmotnou) krajně zvláštní a konkrétní, schopnou nám, či jiným organismům, které známe, zabezpečit alespoň dočasné přežití, poté teprve hovoříme o prostředí životním. Tento pojem je vlastně ztotožnitelný s obecným pojmem prostředí. Prostředí tak od prostoru odlišuje přesně určená specifičnost podmínek. Dle slovníkové znalosti jde o souhrn všech biotických a abiotických složek hmotného světa, které nám a jiným organismům umožňují základní projevy a funkce. Prostředí je pro nás daleko uchopitelnější, bližší než-li prostor. Prostředí ovlivňujeme, používáme, přizpůsobujeme se mu, můžeme je po různu ničit a ve značně omezené míře snad i budovat. S jistotou můžeme říct, že to nejsme pouze my, kdo ovlivňuje prostředí, ale také prostředí, které buduje nás. A kdybychom chtěli jeho vliv přecenit, řekli bychom, že to, co nejvíce ovlivňuje náš názor na prostředí a naši psychiku je prostředí samo.