Radek Kundt

Kombinace: religionistika - filosofie

Imatrikulační rok: 1999

Otázka, “co nemáme, když nemáme čas?”, má různé konotace, jimiž je odlišná od otázky “co je čas?”. Tato různost, odlišnost, jak já ji chápu, je právě v tom, že nás nezajímá, zda našemu chápání času odpovídá něco ve skutečnosti, zda objevujeme nějakou zákonitost, zda popisujeme nějaký stav, důležité je pouze to, co pro nás čas znamená, jaké by to bylo nemít jej v našem pojetí. Zavrhněme tedy v této eseji nárok na vyřešení toho, co je čas opravdu (o sobě) a zabývejme se pouze tím, co je čas pro nás.

Běžný smrtelník, nepostižený bádáním v hlubších ontologických koncepcích si nedovede představit život bez času. Je pro něj synonynem plynutí, toku událostí, jak se v jeho životě kupí nepřehledně, často nereflektovaně, stále dál. Čas je pro něj velikou jistotou toho, že se budou alespoň kupit za sebou. Jedna za druhou, z minulosti, přes současnost do budoucnosti, nevratně. Je pro něj absolutní možností pro jakýkoliv čin, změnu, vznik a zánik. Jen ve snění a myšlenkách dovede si představit čas zastavený. Prostředí v němž se naprosto nic nestává, neodehrává. V tomto přirozeném názoru vidíme koncepci času odděleného, samostatného, nad vším panujícího. Když se sám zastaví, není žádného pohybu, ale nic se také nehroutí, prostor i hmota zůstává. Odraz takovéto lidové moudrosti nalézáme samozřejmě i v koncepcích filosofů, i když v daleko ucelenější a rozpracovanější podobě. Např. v představě času jako absolutní objektivní veličiny, se kterou souvisí i prázdný časový interval, (kde kromě plynutí času neprobíhají žádné jiné děje).

Otázky po vzniku všeho, počátku a věčnosti, nestály pouze u zrodu filosofie, ale také u zrodu dalšího velkolepého fenoménu lidských dějin a kultury vůbec - u náboženství. Všechny teologie i náboženská učení světa počítají s časem (i kdyby se vůči němu pouze vymezovaly nebo jej popíraly). A právě zde se vyjevuje nejnaléhavěji otázka, co pro nás čas znamená. Např. badatel Mircea Eliade ve svých dílech, která pojednávají o věčném návratu a rozdělení času, tvrdí, že náboženský člověk rozeznává čas posvátný a profánní. V posvátném čase dochází k reaktualizaci posvátné historie, účastníci svátků se stávají současníky bohů a polobožských bytostí. Prvotní čas je posvátným kalendářem periodicky obnovován. Náboženský člověk tak vystupuje z profánního prchavého trvání, aby se znovu a znovu spojoval s nehybným Časem, Časem původu, s věčností. Takovýto věčný návrat dovedly k dokonalosti náboženské systémy Indie a Řecka. Problém poté souvisí s vyprazdňováním náboženského obsahu takovéhoto opakování u některých moderních společností, kde se poté periodičnost jeví neužitečně, bezvýznamně a vede nutně k pesimistické vizi existence. Zásadně nové je podle Eliadeho židovství, které pojímá čas v jeho začátku a v budoucím konci. Ještě dále jde podle něj v posvěcování dějin křesťanství, které může i historický čas chápat jako svatý, kvůli lidsky historicky podmíněné existenci Krista.

Takovéto zhodnocování času by však patřilo spíše do filosofie dějin. Jak tedy odpovědět na otázku, která byla podnětem k tomuto pojednání. Kdybychom neměli čas, neměli bychom nic, neměli bychom smysl, který si hledáme, neměli bychom směr, který si udáváme, neměli bychom námi vkládaný řád do světa.