Radek Kundt

Kombinace: filosofie - religionistika

Imatrikulační rok: 1999

Co nás zajímá, když se zajímáme o pohyb?

Kdyby mi položil někdo otázku - “o co bych se zajímal, kdybych se zajímal o pohyb?” - bez zamyšlení odpovím, že bych chtěl vědět, co je to pohyb a jak je pohyb možný. Apriori a nevědomě jsem zřejmě předpokládal srovnání změny (,která je pro mě v jakékoliv formě synonymem pohybu) a stálosti, klidu. Ovlivněn také školní výukou fyziky, nepředpokládal jsem nějakou představu absolutního pohybu a klidu, bez vztahu k pozorovateli a posuzovateli.

Studiem dějin filosofie ale zjišťuji, že moje dobově ovlivněné předporozumění je značně odlišné od chápání myslitelů dřívějších dob. Ti si podobné otázky o pohybu kladli s daleko větší naléhavostí než já. A také jejich odpovědi na ně byly zapracovány do daleko hlubších a důležitějších významů.

Například v dobách řecké nebo středověké filosofie bychom z dnešního pohledu museli otázky, co je pohyb a jak je možný, rozšířit o otázky, zda je pohyb a je-li možný? Charakteristický je spor mezi Hérakleitem a Eleaty. V jejich dobách bylo rozpracovávání teorií pohybu a klidu (rozhodneme-li se věřit strohým zprávám a nebo je dokonce domýšlet) na denním pořádku. Na počátku každého dalšího promýšlení stála pravděpodobně tehdy, jako dnes, představa našemu chápání nejbližší. Tedy ta zprostředkovaná nám vlastními smysly. Pohyb je v ní změnou jakéhokoliv stavu (konkrétněji přemístěním tělesa v prostoru) a klid je opakem, tedy zachováním stavu či místa. Pokud chceme představit spor dynamického a statického pojetí, musíme spolu s přívrženci daného názoru přisoudit výlučnost jednomu či druhému (tj. pohybu či klidu). Druhé je nutno ukázat jako pouhé zdání a klam. Tak je pro Hérakleita principem všeho dění změna, proměnlivost, neustálé plynutí a snad i vývoj (nikoliv pokrok jako vývoj k lepšímu, ale stále stejný cyklický vývoj k celkovému zničení a následnému obrození - panta rhei; ekpyrósis). Pohyb je samozřejmý nutný absolutizovaný proces. Proti tomuto názoru se ostře staví škola Eleatů, kteří prosazují statické pojetí, v němž je pohyb pouhým zdáním. Skutečné je jen jediné a neměnné. Neproměnnost bytí je dána do souvislosti s věčností. Není ani změna, ani vznik, ani zánik. Zbytek je záležitostí smyslového klamu.

Již Platón opouští nároky klást otázky po pohybu v takovýchto souvislostech. Zahrnuje jej, společně s klidem, mezi ostatní rovnocenné rody jako je totožnost, různost apod.

Velmi zajímavé je spojování pohybu a klidu s boží existencí v Aristotelově, či později Tomášově filosofii. Aristotelés řeší tyto otázky v souvislosti s naukou o čtyřech příčinách, kdy každý pohyb je bezprostředně vyvoláván účinnou příčinou. První z nich je nepohnutý Hybatel. A máme tu i jednu z cest středověké metafyziky, kterou můžeme poznat, že Bůh jest. Růst a úbytek, vznik a zánik, to jsou druhy akcidentálních a substanciálních změn, druhy pohybu, který je zapracován do širšího učení o možnosti a uskutečnění.

To jsou jen ukázky různých řešení problematiky, která se táhne celými dějinami myšlení. V průběhu novověku se stále více používá matematických a fyzikálních metod. Pohyb je nazírán ve svých zákonitostech a projevech, v souvislostech s hmotou, časem a prostorem. Dnes povětšinou zavrhujeme absolutistická pojetí, která by z faktu pohybu či stálosti vyvozovala nějaké hlubší nároky. Každé další úvahy o formách pohybu nemohou obcházet poznatky přírodních věd, zvláště co se týče nových pojetí vztahu, které předkládá relativistická fyzika 20. století.