Radek Kundt

Kombinace: filosofie - religionistika

Imatrikulační rok: 1999

Bez příčiny ani vlas z hlavy nespadne

Pokud bychom pro tuto esej zvolili následující schéma, mohli bychom konstatovat, že náš evropský vědecký názor zvolil zlatou střední cestu v pojetí kauzality. Co je to kauzalita? Každý z nás to ví. I v nejhorším případě by si mohl tuto vědomost nanejvýš neuvědomovat. Pokud však alespoň něco ví, dovolím si tvrdit, že jsou všechny jeho znalosti, poznatky o světě i světový názor prolezlé tímto předpokladem. Tímto předporozuměním si dovolí všechno přijímat a posuzovat, hodnotit a odsuzovat, jako pravdivé, nereálné, skutečné, či neuvěřitelné. Je to příčinnost všech vztahů s nimiž se setkává. Zeptáme-li se kohokoliv, co si pod tímto pojmem představí, hovoří svými slovy o vztazích mezi událostmi. Jedna událost předchází druhé, druhou vyvolává a je tedy její “příčinou”.

Chceme-li něco vědět o čemkoliv, ptáme se, co to mělo za příčinu, je-li to následkem něčeho a čeho to bude, či mohlo by být v budoucnu příčinou? Jednoduchý vztah: “Není kouře bez ohně” je v našem schématu představou ryze evropskou. Takto podaná může vypadat obyčejně a primitivně. Ty, kterým by v tom chyběla dostatečná složitost a učenost můžeme uklidnit, že má základ v mnohem propracovanější systematizaci problému kauzality, kterou Filosof začlenil do mnohem širšího metafyzického i fyzického vědění. Jeho koncepce přetrvává v okruhu z Evropy vzešlého myšlení i do novověku, i když ze čtyř příčin do současnosti přetrvává pouze jediná - causa efficiens, která se stala (pro svou empiričnost, kontrolovatelnost a matematickou vyjádřitelnost) součástí metodologie snad všech známých věd. S tímto pohledem na příčinu jako na nutnou podmínku, je většina společnosti, až na výjimky především z řad nenechalů a šťouralů z okruhu myslitelů, navýsost spokojena.

Hned na začátku jsme hovořili o zvoleném schématu, ostatně snadno napadnutelném a vyvratitelném. Důvodem jeho zvolení bylo stejně pouze představit i jiné možné apriorní přístupy v myšlení a pojetí příčiny a následku. Tedy sem s nimi. Jedním z nich, podle kterého bychom mohli stát uprostřed, je myšlení přírodních národů. Mezi nimi totiž můžeme objevit koncepci (o níž Lévi-Strauss hovoří v souvislosti s magickým myšlením), v níž hraje kauzalita nenahraditelnou úlohu. Příčinnost je totiž spatřována ve všech souvislostech, které si je člověk schopen vůbec uvědomovat. V této všeobecné kauzální souvislosti není nic, co by mohlo být nazýváno nahodilým. Není nic, co by mohlo nesouviset se vším. To, že je člověk napaden rozzuřeným zvířetem nebo mu na hlavu spadne ztrouchnivělý trám má svoji nutnost a příčinu. Námi by byly tyto příčiny označeny za absurdní a neprokazatelné. Trám by nespadl bez přítomnosti člověka díky své ztrouchnivělosti. To, že jím byl někdo zasažen, je způsobeno vyšší mocí, zlým úmyslem působícího šamana (kouzelníka). Může to být také přímý trest, který přichází z přirozenosti ihned za proviněním. Příčiny léčebných prostředků jsou například hledány u bylin, které mají podobný tvar jako léčená část lidského těla. Tato absolutní souvislost by byla kvůli předpojatosti našeho pohledu vědecky neodhalitelná, neznamená to však, že v těchto vztazích není. Možná je pouze naše metoda v těchto případech nedostatečná ve srovnání s metodami moudrých těchto kultur.

Druhým extrémem by poté bylo zrušení jakékoliv kauzality, popření jakýchkoliv vztahů mezi událostmi a jevy. Tento názor nacházíme u některých arabských filosofů, tedy v prostředí islámské vzdělanosti. Kauzální zákon by nutně v očích věřícího muslima vyvolával nepříjemné konotace ve smyslu omezování boží svrchovanosti. Takovýto necesiarianismus, který by cokoliv podřizoval nejdříve něčemu, co Bůh za tímto účelem stvořil a poté teprve Bohu samotnému, je nepřijatelný. Každý okamžik, každou nejmenší částečku přítomnosti, Bůh aktivně zasahuje do světa, znovu a znovu jej tvoří a udržuje ve stavu, v jakém jej vnímáme. Jen díky jeho konání se lidem může zdát, že existuje jaksi nepřetržitě. Je to pouze Boží vůle, která neustále svět vytváří a všechny zákonitosti, o kterých člověk hovoří jako o absolutních, jsou pouhou lidskou smyšlenkou, které ve skutečnosti nic neodpovídá.