Radek Kundt

Kombinace: filosofie - religionistika

Imatrikulační rok: 1999

(čili o výchově)

„My o vlku a vlk za dveřmi.“ Poprvé jsem se s tímto vyjádřením setkal asi v devíti letech, při četbě komiksu. Byl to takový ten krásný, stopadesátistránkový starý svazek „Rychlých šípů“, v deskách z tvrdého papíru. Smysl mi byl tehdy objasněn autorem hned dvěma způsoby. Textem i obrázky. Tak jsem zjistil, že se používá tehdy, když někoho pomlouvám nebo něco na někoho chystám, a ten někdo je bez mého vědomí v mé blízkosti. Ještě, že jsou tu „dveře“, pojistka mého utajení. V běžné praxi bychom prohodili něco o náhodě a nahodilosti, geniální (nebo také šílené - jak kdo chce) dítě by však mohlo začít být nahlodáváno myšlenkou o nutnosti takovéhoto uspořádání jevů. Já jsem se naštěstí přes tuto novou zkušenost lehce a bez zastávky přehoupnul do dalších obrázkových políček, informujících mne o špatnosti „Bratrstva kočičí pracky“, ale co ta malá stvoření, která takovéto štěstí nemají.

Nutnost, jak se učíme, vyplývá vždy z věci samé, z její esence nebo také z jejich stálých vlastností a nastane vždy při splnění daných podmínek (které také nazýváme určitými, či konkrétními). Tak hovoříme o principu dostatečného důvodu. Nutnost je tedy vše, co nemůže být jinak. Náhoda je potom to, co není nutné. Ale co, když malé dítě využije některou ze zamlčených premis, nebo jde o malého Junga, Pauliho nebo Leibnize a řekne si, že nic jako náhoda není a jde pouze o neznalost pravých příčin? Mohlo by nám to být samozřejmě jedno, ale co když je dítě naše.

Pro představu musíme se obeznámit s možnými důsledky. Bude například tvrdit, že vše je součástí jednoty a má tudíž společný smysl, který pravděpodobně existuje mimo člověka a je a priori ve vztahu k lidskému vědomí. Nebo bude hovořit o „předzjednané harmonii“ a principu akauzálních souvislostí. Navrhuji neustále opakovat věty typu: „To je hloupost synu, jak jsi na tohle přišel!“ Musíme se nějak postavit proti názorům, které by v budoucnu nemusely vést k jeho štěstí. Nepodaří-li se nám to, vyústí zřejmě jeho další bádání směrem k mechanicismu nebo fatalismu na jedné straně nebo ke skepticismu na straně druhé. A to nemluvím o třetí straně mince. Když však bude chtít podobným principem vysvětlovat jevy jako je třeba „absolutní vědění“ (jasnozření, předvídání), kdyby bylo v komatických či mdlobných stavech zachováno jakési vědomí, nezbývá nic, než šáhnout k radikálnějším výchovným formám.