Radek Kundt

Kombinace: filosofie - religionistika

Imatrikulační rok: 1999

Nejde o čas, ale o události

Kdysi jsem nějakému příteli odpověděl na otázku, zda s ním někam půjdu, či nikoliv, že bohužel nemohu. Následovala otázka (nepříjemná) - proč? Následovala i klasická odpověd o čemsi jako nedostatku času. On zareagoval větou, kterou si, ač uplynulo několik let pamatuji (a asi ji do smrti, ať si přijde kdykoliv, nezapomenu) jakoby to bylo včera. Řekl: „Každý má tolik času, kolik chce.“ Tehdy jsem byl neznalý jakékoliv problematiky této ontologické kategorie, a tak jsem se trapně snažil vykroutit čtyřiadvaceti hodinami jednoho dne. Nevím, zda to byla přítelova věta samotná nebo nespokojenost s vlastní odpovědí, každopádně byl to impuls, který mne vedl k prvním hlubším rozmýšlením svého postoje k času jako takovému. Pokusím se jej nyní zpětně představit.

Nejdříve mne trápilo to, proč mi přišla má odpověď tolik neuspokojivá. Pominu-li, že jsem se nechtěl dotknout přítelova citu i to, že mi záleželo na tom, co si o mně myslí, začalo mi docházet, že se má odpověď tak nějak netýkala jeho přípomínky. Mluvili jsme oba o tomtéž? Jeho památná věta jakoby z učitelského úřadu říkala jasnou a samozřejmou věc, která by vydala na mnoho knih, kdybychom jí chtěli pojmout jako studii nebo jako přednášku na téma různosti pohledů na čas, mohla by také být shrnuta do následujícího závěru, kterým jsem si ji interpretoval i já. „Proč mícháš do své odpovědi nějakou slabošskou výmluvu o pohybu ručiček na hodinovém přístroji, o kterém stejně víš, že kromě technické konvence nic nevyjadřuje, když máš naproti tomu směle a upřímně říct, že chceš prostě v tu chvíli dělat něco jiného?!“ A tak jsem již tehdy věděl, že existuje velký rozdíl mezi časem technickým a psychologickým, již tehdy jsem pochopil, že vůbec nejde o čas, ale o události. O jejich sled, kde je pouze na nás, které se nám zdají být důležitější, které z nich upřednostníme.

Abych neztratil tvář, snažím se od té doby vždy vyhnout odpovědi o nedostatku času. A raději upřímně a směle řeknu, že se chci věnovat něčemu jinému.

(Poznámka: Esej pojímá tuto problematiku spíše antropocentricky, kdy vše posuzuje z lidského pohledu. Není vyčerpávající a opomíjí mnohá z hledisek biologického či psychologického času o kterých by se dalo v této souvislosti pojednat zvlášť (např. relativnost technického času při hojení ran v mládí a stáří; délka a význam šedesáti vteřin pro jedince při automobilové nehodě a pro jedince nudícího se ve frontě na maso atd.)