Substanční ontologie nám dává morální prázdniny

Co to vlastně substanční ontologie je? Dalo se by říci, že je jednou ze základních koncepcí přístupu k bytí. Za zmínku stojí, že se pokouší konkurovat např. ontologii relační, strukturní, fundamentální, evoluční a dalším. Nemá smysl je vyjmenovávat všechny. Chci pouze naznačit, že pokusů pojmout svět a jeho základ je mnoho. Stačí si jen vybrat určitý úhel pohledu. Substanční ontologie se nám tedy pokouší popsat základní stavební prvky či principy světa. A aby toho nebylo málo, tak se ještě tato filosofická disciplína dělí na skupiny filosofů, kteří se od sebe odlišují počtem „prazákladů“ ve svých koncepcích. Tak tedy můžeme mluvit o monistech, kteří mají princip jeden, dále o dualistech, jenž nám předkládají principy dva a nakonec zde máme skupinku filosofů, kteří rozkládají svět na principů několik. To jsou pluralisté. Jejich společným zájmem je zredukovat bytí na co nejobecnější prvek či princip a dopátrat se tak kořene všehomíry. To by snad na úvod k substanční ontologii stačilo.

Když tak přemítám nad snažením „substančních filosofů“, vyvstává mi na mysli jedna palčivá otázka. Totiž zda jejich snaha má či měla vůbec nějaký smysl. Všichni dobře víme, že svět musí mít nějaký základ. Něco, z čeho vznikl či něco na čem trvá. Zda je to princip jeden či jich je několik, to nám asi nikdo „shůry“ nepoví. A ztrácet čas nad uvažováním, jaký je to princip či kolik jich je se mi zdá pro filosofa nedůstojné. Asi tak nedůstojné, jako uvažovat nad tím zda žijeme nebo jsme mrtví. Nechci a ani nejsem hoden toho, abych sesouval snahu oněch filosofů, kteří byli jistě chytřejší a moudřejší než jsem já. Ale postrádám v jejich uvažování aspekt něčeho, co bych snad mohl nazvat „kreativním myšlením“. Totiž myšlení, které je něčím přínosné a je tvůrčí a rozvíjí se. Substanční ontologie hledá nějaký pevný bod, něco, o co by mohla opřít další myšlenky. Chybí jí však vidění světa v souvislostech, ve vzájemném působení, ve spojitosti. Než budu pokračovat dále, měl bych vysvětlit již několikrát použité slovo „svět“ a předejít tak nedorozumění, ke kterému by snad mohlo dojít. Tedy svět je pro mne vlastně ztotožněním se slovem vesmír. Nic víc a nic míň. Pokud někdo uvažuje o něčem, co je „mimo“ svět, dopouští se tak jedné velké chyby a totiž takové, že své myšlenky nemůže podpořit bezprostřední zkušeností. Věci „mimo“ svět, pokud vůbec nějaké jsou, se jeví jako nedosažitelné, neuchopitelné a nepochopitelné a mohou lehce člověka svést k teoriím, které však mají „oporu“ pouze v tom, o čem nic nevíme a ani vědět nemůžeme. Tím chci pouze říci, že je naprosto zbytečné ne-li nebezpečné zabývat se úvahami, které míří „mimo“ svět, zvláště když ještě dost dobře nechápeme, co se to „tady“ vůbec děje. Narážím tím na všechny metafyziky, které se kdy objevili a nestoudně zaplnili místa v knihách a při filosofických disputacích. Tím jsem samozřejmě uhnul od toho, o čem má být tato seminární práce, ale připadlo mi, že není na škodu vyjádřit názor k věci, kterou sice neopovrhuji, ale mám k ní více než odměřený vztah. A koneckonců se domnívám, že substanční ontologie nemá od metafyzických teorií a koncepcí daleko, přestože se zabývá skutečným světem.

Abych se vrátil k tématu, měl bych si také vysvětlit sousloví „morální prázdniny“. Již slovo „morální“ mi jasně poukazuje na to, že má co do činění s další filosofickou disciplínou jako je etika. A celkově mi toto sousloví vyznívá, jako bychom si měli od morálky „dát pohov“. Ve spojení se substanční ontologií se ani není čemu divit. Možná je můj přístup k této disciplíně vulgární, to jsem ale již vysvětlil, když jsem se zabýval mým vztahem k metafyzice. Jenže metafyzika není substanční ontologie, dalo by se namítnout. Má s ní však něco společného. Tím spojujícím prvkem je naprostá hypotetičnost jejích závěrů. Obě mají společnou metodu, jakou se dobírají ke konkluzi, totiž abstrahovací a induktivní. Tím nechci říci, že jsou tyto metody špatné, to vůbec ne, jenže svůj závěr nemají o co opřít. Jsou spíše zbožným přáním než skutečnou filosofickou analýzou. U substanční ontologie navíc jaksi postrádám praktičnost myšlenek. Zdá se mi, že se snaží dosáhnout cíle a přitom opomíjí celek. Vytrácí se zní prvek funkčnosti a možnosti rozlišovat, hodnotit. Funkčnosti v tom smyslu, že onen základní stavební prvek sice přítomen je, ale o věci nám vůbec nic nevypovídá, takže onu věc jakoby zbaví své funkce. A tím ji i znemožní odlišit od ostatních. Vznikne nám tím kupa věcí, které sice mají onen báječný princip, ale jsou díky němu stejné i po hodnotové stránce. O nějaké etice či morálce nemůže být ani řeči.

Snad jsem tím již dostatečně naznačil, že celá substanční ontologie má velmi „odlidštěný“ charakter a jako taková nerozlišuje mezi hromadou písku, stromem v zahradě a člověkem, který o ten strom pečuje. Abych však nezapomněl, René Descartes se svým dualismem naznačuje, že to tak jednoznačné nebude. Tvrdí, že v člověku je přítomno něco naprosto zvláštního a povýšil tento prvek, „res cogitans“, na druhý světový princip. Já se však domnívám, že tento prvek je pouze vlastností a nedílnou součástí „res extensa“ a jako takový nemůže být oddělen. Oba tak vůči sobě tvoří pouze umělou opozici, která není skutečná. Tak se z Descartova dualismu stává monismus, ke kterému mám já osobně blíže. Někdo by mohl namítnout, že monisté už nerozlišují vůbec a měl by pravdu. Ale striktně monistické myšlení bez přehlédnutí celku nemá pražádný význam a smysl. Ale jak jsem již řekl, o tom substanční ontologie není a jako taková je pro mne mrtvou disciplínou filosofie, která nám již nemůže nic zajímavého nabídnout. Vskutku; nedává nám nic jiného než „morální prázdniny“.