Nejprve bych začal třeba pojmem příroda. V dávných dobách, kdy ještě člověk každodenně bojoval o holou existenci, o vlastní přežití, pravděpodobně neznal význam slova příroda. Dovolil bych se dokonce domnívat, že nad něčím takovým ani neuvažoval, a to ze zcela prostého důvodu; byl prostě součástí přírody a neodmyslitelně do ní patřil. Vývoj však šel dál a tázání po přírodě mohlo přijít až s jeho uctíváním bohů, bůžků, nadpřirozených sil a podobně. Vše, co se kolem něj dělo si vysvětloval tímto způsobem. Tím také došlo k jeho odcizení a vytrhnutí, příroda se stala něčím „vedle nebo nad ním“. Postupně se tato diference prohloubila tak, že se svým postojem postavil „proti“ přírodě. Ta se stala pro něj něčím vnějším a cizím. Přitom však lidé jaksi pozapomněli, že z ní vzešli a že i proti své vůli jsou na ní odkázáni a nemohou se z ní vytrhnout. V historii filosofického myšlení nalezneme spoustu postav a osobností, které hlásali návrat k přírodě, k životu v souladu s ní, ale tyto systémy nikdy nenabyly takového rázu, aby lidi dokázali přesvědčit a obrátit svůj pohled ze sebe samých a vrátit je tak přírodě. Tuto úvahu jsem však uvedl pouze na okraj, abych se pokusil vyjádřit přístup člověka k přírodě. Teď již však o významu tohoto pojmu. Nemalé procento lidí si při vyřčení slova příroda představí něco živého. Trávu, stromy, brouky, ptáky a vlastně celé toto společenství rostlin a živočichů. Jednoduše řečeno, život tak, jak jej definují biologové. Ti, kteří se nenechají unést zbrklou úvahou do přírody započítají i část „neživou“, tedy nerosty, horniny, vodu, vzduch apod. Zůstanou však ve svých myšlenkách na Zemi. Avšak ti, kteří uvažují v souvislostech ještě širších, nám podají význam jiný a poukáží na to, že přírodu nalezneme nejen na planetě Zemi, ale i mimo ni. Celkově vzato, všichni si představí jakési společenství, které má své zákonitosti a vzájemně spjato. Liší se pouze tím, co do tohoto celku zahrnují. Bohužel však musím říci, že spousta z nich opomene ve svém výčtu uvést člověka. Možná je to jen opomenutí, možná ale také ne. Ale o tom jsem se zmiňoval již výše.

Dále bych pokračoval slovem vesmír. Ten má pravděpodobně význam nejurčitější a snadno uchopitelný, ale mohou se nalézt ojedinělé výjimky. Někdo třeba hovoří o „vnitřním vesmíru“. Toto sousloví snad nemusím objasňovat, ale uvádím ho jen proto, že nám podává význam poněkud odlišný. Pokud však hovoříme o vesmíru obecně, máme na mysli „nekonečný“ nebo přinejmenším „giganticky rozsáhlý prostor“, ve kterém můžeme nalézt rozličné galaxie, hvězdné systémy, planety, komety a další vesmírná tělesa. V něm fungují jisté zákony a vztahy, vzájemná spojitost a tu se člověk snaží objevit a prozkoumat. Ve sci-fi filmech se tyto zákony ještě snaží „obejít, ale to jen tak mimochodem. Shodneme se snad všichni na tom, že opět jde o jisté společenství, celek, kterého jsou lidé součástí. Ve svém důsledku tak můžeme výše zkoumaná slova snadno zaměnit.

Obtíže ovšem nastanou, pokud se řekne slovo svět. Ten sám o sobě vyjadřuje také nějaký celek, ale ve svých přívlastcích se svým významem liší. Máme třeba „svět motorů“, „mladý svět“, „svět sportu“, dokonce si někdy rodiče odváží říct, že mám „svůj svět“ a dovršením celého tohoto „světového zmatení“ je třeba Miss Universe – tedy „nejkrásnější žena světa, univerza“. Jak se to s touto soutěží vlastně myslí, to je mi záhadou. Obávám se však, že si zde lidé zaměňují planetu Zemi za vesmír, což mne nesmírně popuzuje, protože nestoudně uráží všechny mimozemské civilizace. Někdo by mohl namítnout, že žádní „ufouni“ nejsou, ale to je pouze věc názoru. Já se domnívám, že jsou a nechtějí se s námi spojit pouze proto, že lidé jsou ve svém myšlení hrozně primitivní a sobečtí. To jsem se ale nechal unést a poněkud jsem vybočil. Abych pokračoval, slovo svět se tedy vztahuje k určitému výseku skutečnosti a ten je potom pokládán za celek. Můžeme však jeho holý význam pojmout na skutečnost celou, jako veškerý souhrn všeho. V této chvíli bych zde přidal a navázal předešlé 2 pojmy a vyjevil tak jejich význam v nejobecnějším smyslu. Vesmír se pak jeví jako svět, svět jako příroda a příroda jako vesmír. Všechny tři pojmy se mi pak slévají v jeden jediný, a tím je pro mne bytí. Bytí jako smyslová i mimosmyslová, a vlastně i jediná skutečnost, kterou mohu pojmovým aparátem uchopit. Ke svému místu na slunci se však ve mně dere ještě pojem Bůh, ale ten nechci prznit popisem a ponechám jej raději v sobě.