Karel Matúš

Filosofie - religionistika

Všechny podmiňovací věty se vztahují k minulosti a nebo k budoucnosti. Pomocí nich se pokoušíme vyjádřit svá přání a tužby. Někdy marná (v případě minulostního "bychu"), někdy možná vyplnění (v případě budoucnostního "bychu"). Tyto rozdíly se zdají být na první pohled propastné, ale já se domnívám, že k sobě mají poměrně hodně blízko. Pokusím se vysvětlit proč.

Je pravdou, že minulý okamžik je ve své jedinečnosti nevratný. Tento fakt pocítíme zvláště silně při ztrátě něčeho (nebo někoho), co je pro nás hodnotné a významné. Identickou náhradu již nedostaneme. Ale velké množství věcí a zážitků nahraditelných je, ne totožných, ale přinejmenším podobných. A to je, zdá se mi, pro život podstatné. Nemyslím si, že na momentech a situacích je nejdůležitějším aspektem kde a kdy se staly, ale zda se vůbec staly. Časové a místní určení má také svou důležitost, ale bez konkrétního obsahu je prázdné a nesmyslné. Slouží jen pro naši orientaci, a má tudíž až sekundární kvalitu. Zkušenost nám dávají jednotlivé situace a my bychom se měli naučit jejich významnost naučit rozlišovat. Z téměř všech nelibých okamžiků v životě je možné se poučit a díky tomu se jich poté vyvarovat nebo alespoň minimalizovat šanci na jejich opakování. Můžeme jim tímto způsobem předcházet a předvídat je, za což vděčíme našemu rozumu. Rozum také umožňuje rozhodovat o důležitosti prožívaných okamžiků. Z toho vyplývá, že maximální úsilí bychom měli nasadit ve chvíli, kdy o něco jde, kdy si uvědomujeme významnost situace a nehysterčit v momentech, kdy se nastalou situací téměř nic nezmění. Prostě zaujmout uměřený postoj a odlišovat podstatné od nepodstatného. Samozřejmě, že ani s přísně rozumovým myšlením to není dobré přehánět, protože člověku jsou vlastní i city a emocionální pochody. Ovšem neměli by v nás převažovat.

Pokud bychom se podívali směrem do budoucna, situaci máme na první pohled jinou. Na neoraném poli můžeme zasít svá přání a tužby, a tak se snažit něco dokázat a změnit. Avšak zde se dostávám k vysvětlení, proč rozdělení "bychů" směřujících k minulosti a budoucnosti není přesné. Na začátek jednu metaforu: Budoucnost koření v minulosti, roste v přítomnosti a než ji stačíme sklidit, tak nám úrodu někdo vyfoukne a ještě se nám vysměje. Jistě nemusím vysvětlovat, co mám tímto na mysli. Ale je tu ještě jedna věc, které bych se rád dotknul. Je to totiž souslednost určitých okamžiků. Dle mého názoru budoucí okamžik předpokládá, či vlastně obsahuje i okamžik minulý. Stejně je tomu i naopak. Když chceme něco měnit, vycházíme ze zkušenosti minulosti. Tak vlastně neměníme budoucnost, ale minulost. Tímto způsobem mi tedy "bychy" minulosti a budoucnosti splývají a já v nich vidím vzájemnou souvislost.

Jelikož je toto téma o času, rád bych se ještě zmínil o tom, jak jej chápu. Asi nejsem moderní člověk a je ve mně kus zpátečníka, ale nestydím se za to. To ať hodnotí druzí. A proč to vlastně říkám? Protože odmítám chápat čas tak, jak to kdysi napsal Augustin a jak tuto myšlenku oživila dnešní věda. Odmítám lineární plynutí, protože mi připadá velmi nesmyslné. Stejně tak i teorie o rozpínajícím se vesmíru jsou polovičaté, jelikož jako konstrukt pro vědu mohou fungovat, ale ne pro vesmír sám. Co se nafukuje musí taky jednou splasknout. A kde se ztratí splasklina? Nenafoukne se zase? Já myslím, že ano. Zastávám tedy teorii kruhovou, tedy abych to upřesnil, kulovou. Čas je v mé teorii opakováním téhož. Není v ní ani budoucnost ani minulost. Jak bychom to také na kouli mohli ukazát, že? Lineárnost času tak je pouze iluzí, kterou si věda vytváří, aby mohla snadněji popisovat skutečnost. Když jsem začal studovat filosofii a dostal jsem se k Parmenidovi, mávnul jsem nad ním rukou odsoudil jej za nesmyslnost jeho koncepce. Teď jej do jisté míry chápu a hluboce se mu omlouvám za svou ukvapenost.