Bez příčiny ani vlas z hlavy nespadne

Každý člověk se jistě někdy dostal do situace, kdy musel čelit nějaké události. Vlastně, ne někdy, ale pořád. Tedy ještě jinak, abych to upřesnil. Vždy, když je člověk při vědomí a vnímá, tak je konfrontován s "něčím". Pořád se okolo něj něco děje. Jisté je, že k jednotlivým událostem si člověk klade různé významy. Prostě je nějak hodnotí. Jsou pro něj události důležité, méně důležité, nedůležité atd. Nebudu zde dělat nějaký žebříček. To, co je podstatné pro tuto seminární práci, je právě to působící "něco". Když se něco stane (myšleno to, co nás nějakým způsobem zaujme či čeho si všimneme), ptáme se jak se to stalo. Hledáme příčinu "stávání se". Může se samozřejmě stát, že příčinu nenalezneme, protože na to nestačí naše schopnosti. Může se také stát, že za pravou příčinu dosadíme něco jiného a na tento omyl přijdeme až za dlouho. Může se stát i to, že si příčinu "vybájíme, vyfantazírujeme", přiřadíme k ní nadpřirozené schopnosti a "obalíme" jí závojem magična. Anebo se prostě na nějaké tázání vykašleme a hodíme to za hlavu s tím, že "co se stalo, nemůže se odestát". I tento přístup má v naší společnosti místo. Ať však příčinu nalezneme či ne, můžeme si být jisti, že tu je. Nemůžeme se nikdy setkat se situací, která by nebyla zapřičiněna. Vždy "něco" způsobuje "něco", To první "něco", tedy příčina, může být od druhého "něca"(ježiškote, to je hrozné vyjadřování!!!), účelu, odlišné, ale také nemusí. Nechci se ted zabývat rozdílem mezi nimi. Chci říct, že probíhají neustálé akce a reakce, stálé zapřičiňování, řetězení příčin. Toto řetězení můžeme vést ad absurdum a dosazovat různé možné příčiny a snažit se tak dosáhnout konce tohoto řetězu. Příkladem takového absurdního vysvětlení může být např. "butterfly effect". Já bych se chtěl spíše zabývat tím, zda je možné dosáhnout na konec tohoto řetězu. Tento problém je věčnou filosofickou otázkou a je řešen stále. Pořád nás otázka po prvotní příčině hryže v hlavě a ne a ne nalézt odpověď. Vlastně; odpovědí je několik a ten, kdo sám nechce hloubat a hledat ji, prostě si vybere tu, která mu lépe vyhovuje. Máme tu Nehybného hybatele, Demiurga, Boha (několik druhů), apeiron, atomy....prostě celá škála odpovědí, které nám sice něco říkají, ale zachycení a naprosté pochopení je téměř nemožné. Tedy alespoň ne pro mne. Je snadné říct, že pokud něco má konec, má to i začátek. V našem empirickém světě to je nasnadě. Jak to ale uchopit abstraktně? Já osobně sensualista nejsem, a proto odmítát důvěřovat svým smyslům v otázkách tohoto typu. Logiky věci my říká něco jiného než empirie. Já osobně nedokážu svým myšlením přijmout lineárnost a ukončenost procesu zapřičiňování. Proto jsem spíše příznivcem cyklického pojetí, ve kterém se zdánlivý konec a zánik stává příčinou dalšího začátku. I když; ani o tomto nemůžu mluvit, protože v kruhu konec není, stejně tak ani začátek. Je jenom plynutí, nci víc a nic míň. O začátku a konci můžeme hovořit pouze, když si na kruhu určíme nějaký bod, ze kterého vycházíme a do kterého se pak vracíme. Je však jasné, že v tomto modelu je začátek i konec věc zdánlivá a neukončená. Tak to chápu já se svou filosofií a s mým viděním světa. Uvědomuji si, že nás věda a její objevy stále něčím oslovuje. Zvláště fyzika je k ontologii nejblíže. Teorie Velkého třesku je všeobecně přijata a stává se z ní paradigma, avšak tázání pokračuje dál. A to je dobře. Třeba nás posune dál nová teorie superstrun. Ta mi přijde sympatická, ale rozepisovat se o ní nebudu Důležité však je, že se stále tážeme. I když si někdy říkám, jestli se nesnaží chytit pes za vlastní ocas.