Jan Matuška, PH-Zu II.

Bytí je problém logický a jazykový

 

Případ krásné blondýny a chybné definice bytí

Vzpomínám si na to odpoledne, jakoby to bylo včera- seděl jsem ve svý kanceláři, usrkával studenou kávu a počítal nedopalky v popelníku. V Evropě a Tichomoří a asi všude zuřila válka, ale New York si žil vždycky svým vlastním životem a divadla na Broadway by nepřestaly hrát svoje veselý muzikály, ani kdyby Japončíci kotvili na Hudson river a nabíjeli děla.

Lopatkovej větrák nad mou hlavou o sobě dával neustále vědět pravidelným vrzáním, ale to bylo tak všechno, protože v místnosti bylo vedro k zalknutí. Srpen v New Yorku.

 

Být soukromým filosofem má svoje klady a zápory, stejně jako každý jiný povolání. Když se smíříte s tím, že vaše kancelář nebude mít výhled na sochu Svobody ani na Empire State Building, ale na balkón jakési tlusté staré černošky, která tam dennodenně věší prádlo, pak teprve oceníte tu volnost, kterou vám tenhle job dává.

Z tohoto rozjímání mě vytrhl ženský hlas, který se z ničeho nic ozval za mými zády.

“Tyler Jones, soukromý filosof?” zeptala se.

 

Okamžitě jsem se otočil a všechny předtuchy o mafiánských zabijácích pasoucích po soukromejch filosofech zaplašil pohled na vysokou štíhlou blondýnu, která stála za mým stolem a zrovna si zapalovala cigaretu. Najednou jsem si uvědomil, že bych mohl něco říct.

“Jo, aspoň to mám napsaný na dveřích, á propos dveře-neučili vás klepat?” tahle otázka mi dala dostatek času pro nepokryté zírání na křivky těla rýsující se pod tmavými šaty mladé ženy.

“Bylo otevřeno.”

“Možná bych měl ty dveře nechat spravit.” pomyslel jsem si.

 

“A co vás ke mně přivádí?” tipoval jsem si, že má problémy se sylogismy, nebo tak něco. Její reakce však byla značně nepřiměřená-kráska vytáhla z kabelky bílý kapesník a v ten moment zalily její obličej proudy slz. Vstal jsem, přistoupil k ní a pomohl jsem jí sesunout se do židle.

Sklenici vody odmítla a po chvíli opět promluvila.

“Víte, pane Jonesi...”začala

“Pro vás Tyler.”pokusil jsem se.

 

“...pane Jonesi, jsem tu kvůli svému muži.” pokus tedy vyšel naprázdno.

“Ano?”

 

“Spáchal sebevraždu.” Pro dalších pět minut to byl poslední artikulovaný zvuk, který vydala-následovala totiž neuvěřitelná série vzlyků, popotahování a srdceryvného pláče. Naštěstí mi během své tryzny stačila podat cár papíru, o kterém jsem usoudil, že to byl dopisu na rozloučenou od jejího manžela. Prolítl jsem dopis očima. Nebylo to nic nového pod sluncem- jenom takové: blablabla-nemůžu- blablabla-nedokážu- blablabla-musím. Prostě klasika, teda až na jednu nebo dvě věty-ty mě překvapily. Psal tam něco o tom, že svět a celá existence je pro něho příliš skutečná a že neunese tíhu opravdu jsoucího bytí.

 

“A sakra.” uklouzlo mi, když jsem dopis dočetl.

“Cože?” upřela na mě své smaragdově zelené oči s nechápavým výrazem.

“Sebevraždy ve spojení s ontologií, kvůli takovým případům jsem odešel od federální filosofie.” pomyslel jsem si.

“Podívejte, paní...”

 

“...Weinbergová.”doplnila mě.

“Já tyhle případy už nedělám.” snažil jsem se neurazit čerstvou vdovu.

Najednou se v ruce paní Weinbergové místo kapesníčku objevila pěkně tlustá obálka, kterou položila přede mě na stůl.

“Chci vědět, co ho k tomu vedlo, co znamená ten humbuk s tím vším bytím, světem apod. Tady je záloha, zbytek po splnění úkolu.” pronesla jakoby si právě kupovala v pekárně chleba-vdovský smutek byl tentam.

Podíval jsem se do obálky, pak na ni a zase do obálky.

 

“Ještě pořád tyhle případy neděláte?”zeptala se.

“Myslím, že udělám výjimku.” a pak že není filosofie prodejná.

Položila mi na stůl vedle obálky ještě vizitku a odešla. Byly čtyři a v baru naproti otvírali až v sedm, takže mi zbylo ještě dost času na přemýšlení, než se půjdu připravit na případ.

Jednou z výhod práce soukromýho filosofa je , kromě zmiňované volnosti, taky to, že se nezabýváme žadnýma otiskama prstů, místy činů, svědkama atd. To ať si dělaj slídilové od policie, my pracujeme jinak-buď s intuicí a náhledem na věc, nebo se k problému dobereme dlouhým a usilovným přemýšlením, meditací, dumáním-říkejte si tomu jak chcete. A navíc jsou závěry soukromýho filosofa klientem prakticky nenapadnutelný.

Kluci z baru byli naštěstí tak hodní, že mě ještě v noci přenesli až před dveře mé kanceláře, takže se mi ranní cesta do práce zkrátila opravdu na minimum. Poté, co jsem se převlíkl, oholil a dal si jednoho vyprošťováka jsem hned volal paní Weinbergové. Potřeboval jsem vědět, kde její manžel trávil nejvíc času. Nejdřív jsem myslel, že mi zavěsila, ale když se začalo ze sluchátka ozývat známé lkaní, uvědomil jsem si, že opět dává volný průchod svému smutku. Nakonec jsem se naštěstí dozvěděl, že pan Weinberg trávil svůj čas buď v práci nebo si vyjel v noci za město a pozoroval hvězdy. Bylo to jasnější než facka, takže jsem milou vdovu požádal, aby okamžitě přijela do mé kanceláře, že je případ vyřešen. Nebyla to tak úplně pravda, ale na dobré cestě jsem byl určitě. Jak se zdálo, pan Weinberg při koukání na hvězdičky nedojel na mravní zákon a tak zbyla už jen jedna možnost. Koukat po nocích do útrob vesmíru není vůbec dobrej nápad, zvlášť když si člověk neuvědomí, co právě dělá.

“Chtěl jste se mnou mluvit?”zase mě zklamaly otevřené dveře.

“Ano, posaďte se ,prosím.” zatím se zdála být celkem klidná.

 

“Problém vašeho manžela byl takový, že přemýšlel o bytí a neuvědomoval si, že o něm přemýšlí. Tak se mu přihodilo, že jeho vnitřní kategorie, která uspořádávala a klasifikovala jeho počitkový materiál ho začala natolik fascinovat, až ji začal chápat jako součást této počitkové masy a ne jako škatulku, do které se tyto vjemy řadí a která je v jeho hlavě. Bytí vždy bylo a bude záležitostí pocházející z našich myšlenkových pochodů a není nic víc než kategorie přiřazovaná, nikoli kategorie reálná. Někdo dokonce ztotožňuje bytí a myšlení, ale já tak daleko zajít nechci. V podstatě bych se chtěl jakýchkoli úsudků o samotné povaze bytí zdržet úplně, ale to bohužel, vzhledem k povaze tohoto případu nepůjde. Ono je vlastně bytí, jako takové jednou obrovskou vztažnou soustavou, ve které se my sami nacházíme, a která nás absolutně obklopuje a zatím nevím o způsobu, jak bychom mohli tuto vztažnou soustavu bytí překonat, nebo se z ní vymanit, abychom na mohli pohlédnout z vnějšku, a tak dosáhnout jakýchsi objektivních úsudků o povaze bytí.” zarazil jsem se a otočil jsem se na paní Weinbergovou, nezdála se být úplně v obraze.

“To je jako ta teorie toho divnýho Němce o hraní pingpongu v jedoucím vlaku. Když jste ve vlaku, tak se vám zdá, že míček dopadá pořád jen na jednu nebo druhou stranu stolu, takže vzdálenost je pořád stejná, ale když jste vně vlaku-vztažné soustavy- vidíte, že míček dopadne o pořádnej kus dál.” výraz nepochopení v jejím obličeji vystoupil na kritické maximum.

“Není vám něco jasné?” zeptal jsem se.

“Co to ,proboha, je ten pingpong?”

“Ále, to je jen taková stolní hra pro dva Číňany, dvě kulatý prkýnka, jednu síťku a míček. Co jsem tím vším však chtěl říct bylo, že dokud jsme součástí bytí tak se v podstatě nezabýváme bytím samotným, ale zákonitostmi myšlenkových pochodů týkajících se bytí a různými formulacemi a větami o bytí-tedy jakousi logikou bytí a když chceme něco o bytí sdělit, přechází bytí do roviny jazykové a zastává funkci symbolu v jazyce.Nemůžeme se tedy zabývat tím, co bytí je, nebo jestli je, ale můžeme se zabývat jen problémem bytí a ten je v našem případě pouze v rovině logické a jazykové.” považoval jsem věc za skončenou, paní Weinbergová nikoliv.

 

“Takže se můj manžel zabil zbytečně a z mylných důvodů?”

“Byl vedle jak tak jedle, je mi to líto.” u mladé vdovy však lítost nějak ustoupila do pozadí, vstala ze židle, dala mi zbytek honoráře a měla se k odchodu.

“Pošlu vám svůj závěr ještě písemně, abyste si to mohla v klidu projít, ale nezapomeňte, co mám napsáno na dveřích-za výsledky neručím.” odešla....