Jan Matuška Ph-Zu, II.

Je marné honit bycha?

PŘÍPAD CHYCENÉHO BYCHA

„Tyler Jones-soukromý filosof“ stejně jako každý jiný ráno mě tenhle nápis na mých dveřích ujistil, že jsem se zase jednou neprobudil do novýho dne jako ropnej magnát nebo holywoodská hvězda, ale co, je to práce jako každá jiná. Čím se však tohle ráno lišilo od ostatních byl ten fakt, že dveře byly dokořán a v kanceláři seděl brýlatý mužík a roztěkaně se kolem sebe rozhlížel.

„Vy jste pan Jones, soukromý filosof?“ zeptal se, když si mě všimnul.

„Jo, jsem a vy?“

„Cože? Ne, já...“

„Tak koukejte vypadnout z mýho křesla.“ Vyskočil, jakoby ho vidlema píchli, obešel stůl a sedl si na židli, aniž by se přestal rozhlížet. Bylo mi z něj na nic.

„Tak, co ode mne potřebujete, pane...“

„Orlowski.“doplnil mě. Ale zřejmě ho už nenapadlo odpovědět mi na otázku. Dal jsem mu chvíli čas.

„CO PO MNĚ CHCETE, PANE ORLOWSKI?“ mluvil jsem nahlas, pomalu a zřetelně, což ho asi dost vystrašilo.

„Jájá..já mám problém.“ vymáčkl se a já si konečně vzpomněl koho mi připomínal-prasátko Porky.

„Jenže já nejsem logoped ani psychiatr.“ nemám rád lidi, co po mně něco chtějí a ani to nedokážou říct.

„Já potřebuju, abyste našel jednoho člověka.“ zdálo se mi, že jeho nervozita graduje každým okamžikem a že se mi asi brzo sesype na podlahu.

„Na hledání jsou snad detektivové, já jsem filosof.“ Snažil jsem se tuto větu vyslovit se zřetelným důrazem na slovo „filosof“.

„Ono vlastně nejde o to ho najít, jako spíš, jako spíš...“

„...Co?“

„Ho chytit.“ dokončil a nejspíš tím od sebe na chvíli odvrátil celkový kolaps, oddechl jsem si.

„A jak vypadá, jak se jmenuje, KDO TO, KSAKRU, JE?“jeho nervozita se zdála být nakažlivou, takže jsem si pro jistotu zapálil. Bohužel, jedinou odpovědí na mou otázku bylo ticho.

„Víte přece jak vypadá?“

„Ne.“

„Vysokej, malej, bílej, černej...“ každou možnost doplnil nervózním vrtěním hlavou.

„...Žid?“ byl jsem v koncích.

„Jediné, co o něm vím je, že se jmenuje Bych.“

„Johann Sebastian?“

„Ne, prostě Bych.“ nepochopil moji narážku pan Orlowski, ale naštěstí pokračoval dál. „Nesleduje mě, nevyhrožuje mi, jen se vždycky někde vyskytne a hned je pryč. Prosím vás, pane Jonesi, zbavte mě ho, chyťte ho, dal bych za to...“ jeho ukňouraný hlásek najednou přerušil zvuk běžících nohou přicházející z chodby a na zlomek sekundy se na skleněné výplni mých dveří objevil stín běžící postavy. Přeskočil jsem stůl, rozrazil dveře a vyběhl na chodbu. Zahlédl jsem z něj jen nohu mizící za rohem.

„...Bych.“ Orlowského hlas zněl jako nahrávka ze záhrobí a mě najednou napadlo, že u mě ten chlápek není náhodou a taky že chytit takovýho sprintera bude celkem fuška.

„Dobře jsme domluvení, jen mi dejte vizitku, ať vím kam vám zavolat, něco mi totiž říká, že vás ještě budu potřebovat.“ na pana Orlowského zapůsobil můj souhlas, jako živá voda-energicky se zvedl ze židle, vrazil mi do ruky vizitku a vydal se ke dveřím.

„Hlavní je, jestli ho chytíte, pane Jonesi, potom vám zaplatím co si řeknete.“ otočil se ve dveřích a odešel.

„To je smlouvání podle mýho gusta.“

Odpoledne jsem zašel za bývalým kolegou na federální filosofii, abych nahlídl do jejich kartoték a zjistil co se dá.

„Á pan volná noha se na nás přišel podívat.“ přivítal mě můj bývalej parťák Cassidy.

„Nebude ti vadit, když se kouknu do vaší kartotéky? Někoho hledám.“

„Copak?Pořád řešíš problémy milionářskejch paniček a inkasuješ tlustý obálky?“zeptal se když, jsem se hrabal v jejich tajné kartotéce.

„No, dá se říct, teda aspoň tehdy, když se nekoupu v šampaňským nebo nekrmím psa kaviárem.Ale je to pořád lepší než dělat pro strýčka Jima.“ přesně jak jsem čekal-pod „b“ ani pod žádným jiným písmenem jsem Bycha nenašel.

„Chtěl´s říct Sama..“opravil mě Cassidy.

„Mně je to buřt, můj strejda to není a vy si mu říkejte jak chcete.Teď už ale musím jít, díky za pomoc.“

„Za málo a stav se zase někdy.“rozloučil se se mnou. Spíš za nic než za málo, napadlo mě.

Jakmile jsem se vrátil do kanceláře, zavolal jsem Orlowskému, ať se ke mně hned staví. Neměl jsem totiž vůbec náladu hledat po celým N.Y. někoho o kom vím jenom, jak se jmenuje a že je zatraceně rychlej, navíc se mi zdálo, že pan Orlowski ho vídá celkem často, takže to tak bude lepší.

Hned jak se můj brýlatý klient dostavil, řekl jsem mu, že bude dělat volavku a já že budu čekat opodál a Bycha chytím. Potom jsem mu na jeho přání vysvětlil, co to znamená „dělat volavku.“ Řekl jsem si, že Bych se mi bude chytat líp venku než u mě v kanceláři a tak jsme se odebrali na nedaleké poloprázdné parkoviště. Po cestě tam z pana Orlowského vylezlo, že Bycha uviděl poprvé asi týden po svatbě a mně se začala celá situace vyjasňovat. Konečně jsme byli na parkovišti.

„Takže vy počkáte tady a já budu támhle za tím kontejnerem a až na vás mávnu, tak to řeknete, jasný? Víte, co máte říct, že?“pan Orlowski se třásl jako sulc, ale vypadal, že chápe.

„A-ano.“

„Výborně.“pochválil jsem jeho řečnický výkon, vytáhl z podpažního pouzdra svou pětačtyřicítku a vydal jsem se ke svému úkrytu. Všiml jsem si vyděšeného pohledu mého klienta, který vrhal na pistoli.

„Chcete se ho zbavit, ne?“ tentokrát se zmohl jen pokývání hlavou.

Měl jsem celou situace důkladně promyšlenou, nebo jsem si to alespoň myslel. Jediná cesta odkud mohl Bych běžet, aniž by ho mohl Orlowski chytit, byla ulička asi dva metry široká a ke které jsem se mohl dostat ze svého úkrytu jediným skokem. Zalezl jsem si ke kontejneru, aby na mě z uličky nebylo vidět a pro jistotu jsem před sebe ještě postavil popelnici. V duchu jsem doufal, že to Bychovi nebude dlouho trvat, protože jsem se zalykal smradem z všech těch odpadků kolem. Mávl jsem na Orlowského a upíral pohled na uličku. Ta však zůstávala pořád liduprázdná, ale najednou to přišlo. Během necelé sekundy(asi) se ozval z kontejneru hrozný lomoz, poklop odletěl a v gejzíru odpadků jsem zahlédl vyskakující siluetu.

„Bych!“ pomyslel jsem si, můj start však zastavila krabice se zbytkem pizzy, která mi přistála na hlavě. Bleskurychle jsem si vytřel z očí ančovičky a sýr a vyskočil zpoza popelnice. Bych už byl na patnáct metrů daleko, takže plán nenásilného lapení Bycha selhal. Byl tu však ještě plán „B“ nebo spíš plán „45mm Smith & Wesson.“ Vystřelil jsem, hned jak jsem se narovnal a parkoviště se zatřáslo ozvěnou výstřelu. K mému překvapení jsem však zahlédl jak se prchající postava klátí k zemi a drží se za břicho. Zastřelil jsem Bycha.

„Výborně, výborně, tady máte vaši odměnu.“ vykřikoval euforicky Orlowski, který ke mně nadšeně přihopsal, podávaje mi šek. Pak se otočil jak na obrtlíku a byl pryč.

Napadlo mě , že teď mám konečně příležitost si toho Bycha pořádně prohlédnout. Došel jsem k mrtvole a padla na mě lítost, z tak drastického konce tohoto případu.

„Kdybych ho tak trefil do nohy.“ zamumlal jsem si a snad ještě dřív než jsem dokončil větu se nade mnou ozval hluk utíkajících nohou a koutkem oka jsem na domu zahlédl běžící postavu...