Jan Matuška, PH-ZU, II.

Nejde o čas, ale o události

O tom, že skutečně nejde o čas, ale o události se nemusíme nijak složitě přesvědčovat. Stačí, když se budeme soustředit na to, jak se tyto dva pojmy prolínají v běžném jazyce, potažmo v našem životě. Když někomu říkáme, že nemáme čas, že už máme co dělat, nebo naopak, že máme spoustu času, nebo nemáme do čeho píchnout(co dělat). Náš běžný jazyk nám bez problému potvrdí, že jediný čas, který máme, je čas vymezený naším narozením a smrtí. Jak se ovšem vyrovnat s dalším dělením tohoto časového úseku? Je to více než jednoduché, vzhledem k činorodé povaze člověka, protože ať už se snažíme sebevíce, není v našem životě jediný moment, kdy bychom vůbec nic nedělali. Činnosti, které děláme, aniž bychom je nějak ovlivňovali jsou těmi nejdůvěryhodnějšími časovými jednotkami. Pro příklad opět sáhnu do slovní zásoby běžného jazyka-co jiného, než stálá a neuvědomělá činnost je třeba jeden okamžik? Vyvstává otázka, proč, když je to tak nasnadě, neměříme čas podle mrkání našich očí, nebo podle jedné fáze srdeční činnosti, což by opravdu odpovídalo jedné sekundě? Důvody pro toto jednání jsou zcela pragmatické, tyto činnosti, lépe řečeno biologické pochody lidského těla, jsou sice stoprocentně věrohodné, ale zároveň minimálně průkazné, nebo názorné. Navíc si můžete zkusit sestavit stroj na měření času, který by fungoval stejně jako lidské srdce. Není tedy divu, že se naši předkové raději rozhodli pro dvě propojené skleněné nádoby, z nichž jedna byla naplněna pískem.

Měření času délkou lidského života je ještě daleko komplikovanější, ne-li zhola nemožné, pomineme-li jednotku reprodukčního cyklu-generaci. Podobné měření by bylo také velice perfidní, protože nikde není psáno, jak dlouhý vlastně je lidský život, a kdyby se poměřovalo podle konkrétních životů, vybrali by jste si radši jako jednotku život biblického Methusaléma nebo třeba K.H.Máchy? Těžko říct.

Podle čeho by se vlastně měla měřit délka lidského života, když smrt, jak říká Seneca, může přijít kdykoliv, ale nikdy ne brzo. Ne, v žádném případě nechci sklouznout do laciného fatalismu typu: „Stejně všichni umřeme.“ Místo toho se raději zamysleme nad rolí událostí coby časomíry. K výše zmíněnému problému s délkou lidského života, váže problém další – je délka života(počítaná konvenčně-tedy roky,atd.) mírou kvality tohoto života? Odpověď je zcela nasnadě-ne není. A proč? Pamatujeme si snad výjimečné lidi, podle toho, jak dlouho žili, nebo podle toho, čím se za svého života zabývali? Samozřejmě, že podle toho druhého, byť bychom si je pamatovali jen kvůli jedné jediné události, která se pojila k jedinému dni, a tato osoba mohla žít klidně osmdesát nebo dvě stě let, ale to stejně nikoho nezajímá. Máme však kritérium, podle kterého lze posuzovat důležitost jednotlivých událostí nebo lidských činností? Ptám se proto, že mi v hlavě vyvstala otázka, jak se z tohoto úhlu pohledu dívat na mrhání časem? Co to vůbec znamená takové „mrhání časem“ Znamená to snad, že vezmeme náruč času a spláchneme ji do záchodu? Mohlo by, ale spíš ne, každopádně „mrhání časem“ znamená v tomto případě opis pro vykonávání nesmyslných činností, nebo málo důležitých. Ale moje problémy se zasazením události, coby časomíry to stejně neřeší. Která činnost nám zabírá zbytečně čas? Je to pořádání slimáčích dostihů? Nebo snad pronásledování zmrzlinového vozu, podle zvuku reklamní písničky? Nebo filosofování? Na tohle v běžném jazyce odpověď nenalezneme, pokud se tedy nezabýváme příliš častým házením hrachu na zeď, nošením dříví do lesa nebo krmením prasat perlami.

To že nejde o čas, ale o události se tímto vůbec nemění, ale já osobně se radši přidržím uměle vykonstruovaného časového hlediska, možná irelevantního, než aby mi nějaký dobrák, až budu ležet na smrtelné posteli, řekl, že vzhledem k tomu, jakými blbostmi jsem se zabýval, jsem v podstatě ani nežil.