Jak se z prostoru stane prostředí?
„Prostor“ jako jedna z filozofických kategorií zaujímá významné místo v ontologii a přírodních vědách. V dějinách evropského myšlení se tak můžeme setkat s nejrůznějšími koncepcemi prostoru. Atomisté si představovali prostor jako prázdno (kenon), ve kterém dochází k volnému pohybu atomů. Eleaté toto následně odmítli ve své výchozí tezi: „Bytí je a nebytí není“. Jsoucno jakožto jedno bylo pro ně jediné reálné. Aristotelés se zmiňoval o strachu přírody z prázdnoty (horror vacui), jež se projevuje ve snaze zaplnit jakoukoli mezeru hmotou. V návaznosti na systémy antické filozofie (a zvláště pak Aristotela), dospěl I. Newton k teorii absolutního prostoru. Zcela jiný pohled na věc přinesl Kant (apriorní forma smyslového názoru), Leibniz (relační pojetí) a konečně také Einstein se svojí teorií relativity. V ní se hovoří mj. o provázanosti prostoru s časem (prostoročas), závislého na materiální struktuře světa.
Z předchozího výkladu vyplynul alespoň jeden závažný fakt – prostor je základním předpokladem pro bytí. Musíme si uvědomit, že naše Země je místem, kde neustále probíhají procesy vzniku a zániku. Každá změna, ať už na úrovni anorganické či organické, se děje v určitém časovém úseku na nějakém místě – auta jezdí, člověk přirozeně roste atd. Dokonce i psychické projevy člověka jsou podmíněny složitým pohybem neuronů, tj. nervových buněk přenášejících vzruchy do mozku. Veličiny času, prostoru, hmoty ale také pohybu tedy chápeme jako navzájem související a neoddělitelné.
Nyní, když jsme si tohle uvědomili, budeme na prostor nahlížet, jako na „prázdno“, jež je vyplněno určitými objekty. Snad nejlépe si to představíme na modelu vesmíru. Vznik vesmíru se klade do období zhruba před 15 miliardami let. Tehdy při tzv. „velkém třesku“ (big bang) došlo k mohutné expanzi částic hmoty. Působením čtyř základních sil (jaderná, slabá, silná, elektromagnetická) se následně zformovaly veškeré věci – od nejjemnějších mikročástic až po kompletní vesmírné systémy. Naše sluneční soustava je tvořena množstvím hvězd, komet a planet, které dohromady vytvářejí hnízda galaxií. skupiny galaxií a galaxie. Každý dílčí objekt má svoji odlišnou charakteristiku (např. chemické složení, velikost ), zaujímá specifickou část vesmírného prostoru a obíhá po přísně vymezených drahách. Tím je dána harmonie, která dává smysl a řád beztvaré černé prázdnotě.
Od „prostoru“ zbývá už jen malý krůček k objasnění pojmu „prostředí“. Člověk žije ve světě, který uzpůsobuje svým nejrůznějším potřebám. Na úsvitu lidských dějin se objevují prvotní agrární společnosti, založené na cílených zásazích do přírody, jako je vypalování lesů, budování závlahových systémů, zušlechťování vybraných rostlinných druhů, domestikace zvířat apod. Postupem času člověk opouští vlastní přírodu a zakládá města, těží nerostné suroviny, vyvíjí stále dokonalejší průmyslové technologie. Tím je formována povaha prostředí, ve kterém daná civilizace žije.
„Prostředí“ lze chápat mnoha způsoby. Poměrně často se setkáváme s termíny „sociální prostředí“, „městské prostředí“ či „prostředí neustálých změn“. V současné epoše vědecko-technické revoluce je věčným tématem diskusí tzv. „životní prostředí“. Nehledě na zavedené označení je však myslím oprávněné charakterizovat „prostředí“obecně jako oblast objektivní reality, která je ať už přímo či nepřímo spjata s člověkem a jeho existencí.