Ilona Nečasová

Čas. Pouhé jedno slovo, které zaměstnávalo filozofy-vědce po celá dlouhá staletí, od doby, kdy si dokázali uvědomit pomíjivost jsoucna. Kamkoli totiž pohlédli, spatřili neustálou proměnlivost (např. střídání dne/noci, běh lidského žití, každoroční příchod období sklizně). Čas se tak stal nedílnou součástí lidského života, kde znalost jeho plynutí hrála důležitou roli. Měla-li se např. uskutečnit obchodní cesta z Egypta do Říma, bylo nutné zajistit množství zásob úměrně počtu dní strávených na moři.V agrárních společnostech se obyvatelstvo zase neobešlo bez detailních propočtů týkajících se vyčerpání úrodnosti půdy, rozplánování výsadby atd. Bylo zřejmé, že tok času je jednosměrný a nevratný. Nemělo smysl se ohlížet do minulosti, nýbrž pomýšlet na budoucnost.

Za účelem naučit člověka, jak se snáze orientovat v životě a připravit jej pro budoucnost, vznikaly v dějinách první školy – zpočátku formou filozofických akademií (např. Platónova akademie, „Zahrada Epikúrova“), jež byly ve středověku vystřídány univerzitami a školami při katedrálách. Pod vedením vynikajících profesorů se zde vyučovalo „sedmeru svobodných umění“, obnovil se zájem o římské právo, lékařství, stejně jako četbu antických pohanských autorů.

Bylo by ovšem trestuhodné mluvit o učení pouze v souvislosti se školou. Učení je totiž celoživotní proces. Začíná v ranném stádiu, kdy se dítě učí chodit, napodobuje matčinu řeč a poznává věci ve svém okolí. Později ve škole je poprvé vystaveno soustavnému učení. Je nuceno zapamatovat si rozsáhlé úseky učebních textů, logicky myslet a řešit různé matematické úlohy. V dospělosti si pak člověk vybírá zaměstnání, navazuje nové vztahy a posléze zakládá rodinu. Zde by se hodilo uvést staré české přísloví: „Neuč se, život tě naučí!“.

Většina z vás mi dá za pravdu, jak cenné je učit se z vlastních chyb. Zapamatování si „malinkých zakopnutí“ nás vybízí vyvarovat se podobných omylů i propříště. Denně se ocitáme v situaci, kdy si říkáme: „Kde já už to jen viděla?“ nebo „To mi něco připomíná...“ a ne a ne si vzpomenout. Lidský mozek je, jak víme, velice složitý orgán, kde se každá jednotlivá informace pečlivě ukládá. Pakliže si v paměti podržíme podnět na její zpětné vyvolání, máme danou zkušenost kdykoli k dispozici.

Na závěr chci uvést, že není v moci nikoho z nás zastavit tok času, jak se o to kdysi pokoušeli Eleaté. Délka života je člověku pevně vyměřena. To, co můžeme je aktivně přistupovat ke světu, reflektovat jej a snažit se mu porozumět. Lidský život je křižovatkou bez předem určeného směru. Nikdy koneckonců nevíme, kdy bude nutné „sestoupit“ do minulosti a oprášit poznatky, které jsme si vštípily v mládí.