Ilona Nečasová
Kdy se pohyb stane vývojem?
Pohyb je základní charakteristikou vesmíru. Jedná se o veškeré procesy probíhající ve světě ať už na úrovni mikročástic (např. kvarky, elektrony) či nebeských těles. Nejčastěji jej vnímáme jako pohyb mechanický, tj. pohyb materiálních objektů. Není to tak dávno, co jsme se na střední škole potýkali s matematickými úlohami typu: ´osobní automobil vyjel z místa A a jel rychlostí 70 km/h. Za jak dlouho urazí vozidlo při konstantní rychlosti vzdálenost 35km?´. Při řešení takových rovnic, bylo vždy nutné vycházet z poučky o vzájemné vztaženosti dráhy, času a rychlosti. Řečeno slovy filozofa – jakákoli změna materiální struktury vyžaduje existenci času a prostoru. Není možné najít předmět, který by se pohyboval nezávisle na čase apod.
Každému tělesu odpovídá poněkud jiná forma pohybu. Na elementární úrovni dochází ke shlukování atomů, čímž vznikají molekuly. Co se týče pohybů ve svrchních vrstvách Země, mluvíme o zemětřesení, sopečné činnosti, vrásnění atd. Živé organismy spojujeme s růstem, dospíváním a postupným stárnutím. Dokonce i jazyk, jakožto prostředek dorozumívání mezi lidmi, se vyvíjel v průběhu dějin. Nehledě na zmíněný systém, vždy máme na mysli pohyb „směrem kupředu“ – od současného stavu bytí ke stavu vyspělejšímu.
Vývoj (evoluce) čehokoli je ve znamení přísné kauzality. Ta se projevuje mj. v hierarchickém uspořádání jsoucna, kde každá část řetězce zaujímá své vymezené místo. Při pohledu na organizaci živočišných druhů v přírodě je patrná jak vzestupná tendence, tak i provázanost jednotlivých složek. Úroveň vyspělosti živočichů souvisí s činností mozku (např. rozum vs. instikt), typem rozmnožování, schopností adaptace v novém prostředí apod. Naproti tomu sestupným vývojem (involucí) rozumíme úpadek ev. krach dané soustavy.
Evoluci nemusíme nutně chápat pouze jako „střídání stavů hmoty“. Ve starých civilizacích byla evoluce znázorňována jako spirála (symbol obnovování a návratu) či cesta, po níž lidstvo směřuje k intelektuální a mravní dokonalosti. Člověk si vytyčil ideál ctnosti, jež se pro něj stal rozhodujícím. Každý jedinec přitom vlastnil odpovědnost za svůj vlastní osud. Záleželo pouze na něm, jaký způsob si k tomu zvolí.
Z uvedeného vyplynulo, že pojem pohybu je mnohem rozsáhlejší. Zahrnuje v sobě nejen evoluci, ale také pohyb zcela náhodný, nepromyšlený, nepodléhající řádu. Za příklad může posloužit pohyb elektronů a fotonů, kde vše závisí na jejich případné srážce. Je však velkým otazníkem, jestli se i zde, kde přece počíná něco nového, nejedná o jistou podobu „evoluce“? Vezmeme-li v úvahu např. nejdůležitější pohyby naší zeměkoule (tj. kroužení okolo Slunce a vlastní osy), musíme na ně pohlížet nejen jako na specifický typ fyzikálního „hnutí“
v prostoru, nýbrž také jako na příčinu změny jistých kvalitativních stavů ovlivňujících existenci na této planetě (viz. střídání ročních dob, dne/noci). Každý další den, měsíc či rok představuje v životě jednotlivce něco nečekaného, něco dosud nepoznaného – čelíme stále novým problémům, získáváme zkušenosti apod. Proto si myslím, že i zde je na místě hovořit o „evoluci“.