Myšlenka, že by hmota neexistovala je zcela nepřirozená a velice těžko obhajovatelná. Je vytvořená zcela uměle bez dostatečného ideového zázemí. Tato myšlenka je také poměrně nová, neobjevila se ve starší filozofii ani v náznacích. Většina ostatních filozofických myšlenek, kterými se dnes zabýváme se ale objevila již před mnoha staletími či tisíciletími. Nechci samozřejmě tvrdit, že vše nové je špatné, s tímto názorem bych snad uspěl v dobách nejtemnějšího středověku, ne však dnes, v době, kdy nové objevy a věci velice silně ovlivňují lidský život a málokterý šílenec je ještě ochoten tvrdit, že novinky nám přinášejí zkázu. (Těchto bláznů je stále dost, jak ale ukázaly například nedávné násilnosti v Praze, nesmíme je brát příliš vážně, sami tyto novoty velice hojně užívají, ale nebrání jim to v hlásání jejich bludů)

Tím jsme pouze ukázali, že některé novinky mohou snad být i užitečné, nic jsme však neřekli o naší tezi. V tomto bodě bych raději zůstal u starších myšlenek a oprostil bych se od přehnané důvěry v pokrokovost nových myšlenek. Podrobme nové myšlenky kritickému srovnání se staršími a zajisté dojdeme k nějakému rozumnému závěru.

Připusťme tedy, že hmota je jen pojem, že tedy reálně žádná hmota neexistuje, tedy že vše co okolo sebe vnímáme je pouze naší představou. Neexistují tedy žádné atomy ani nic podobného. Co tedy existuje? Nebo lépe existuje vůbec něco? Odpověď se jeví docela jasně. Když máme nějaké představy o okolí, mělo by logicky něco existovat, protože je dost nepravděpodobné, že bychom vnímali nic a přitom měli dost silný pocit, že něco opravdu vnímáme. Je to opravdu velice zvláštní, bereme-li taktéž v úvahu, že nejsme sami, kdo vnímá své okolí a zdá se, že všechny vnímající subjekty vnímají svět dost podobně. (Někdo by snad mohl namítnout, že nemohu vědět jak zrovna on nebo kdokoliv jiný pohlíží na svět, ale zdá se, že velké rozpory v této oblasti asi panovat nebudou, vezmeme-li v úvahu, že tyto rozdílné vnímající subjekty vytvořily tak dokonalou kulturu, že vesele létají do vesmíru, používají jaderné zbraně a automatické převodovky. Jen těžko by asi lidstvo dosáhlo podobných výsledků – záměrně neříkám úspěchů, abych nezranil útlocit zarytých odpůrců pokroku nebo některé z těchto komodit – kdyby se každému jevil svět zcela jinak. Asi bychom dodnes lezli po stromech a žili v jeskyni.)

Zdá se, že toto vše by mělo být nějak reálně zakotveno svou existencí, že by bylo dost zvláštní, kdyby se toto vše vytvořilo pouze v myslích jednotlivých lidí. Jen tak mimochodem – otázku světa jsme již vyřešili, ale stále nám zůstává člověk, a jeho vnímání. Myšlenka, že nehmotná mysl přijímá obrazy nehmotných objektů nevypadá příliš důvěryhodně. Mnohem důvěryhodněji působí toto: Okolní svět je složen z hmoty, z atomů nebo něčeho podobného, stejně tak i já, součást světa, jsem hmotný, proto mohu také své hmotné okolí tak dobře vnímat, stejně tak může vnímat i ono mě. Tuto tezi bych podpořil poukazem na přírodní zákony. Zdá se mi, že opravdu fungují – a popisují hmotu. Asi těžko bych uvěřil tomu, který by se mě pokoušel přesvědčit o nefunkčnosti přírodních zákonů, s tím úzce souvisí i to, že nemohu něco udělat, aniž by si toho kdo všiml, tedy aniž by se ona věc projevila v hmotě, kterou vnímají ostatní stejně tak jako já. Vypadá to tedy tak, že myšlenky o nesmyslnosti hmoty jsou stejně nesmyslné jako hmota obsažená v těchto myšlenkách. Bez hmoty by nebylo ani myšlenek o neexistenci hmoty.