Touhle otázkou se zabývali filozofové již před mnoha staletími. Nejvýznamnějším z nich byl jistě Aristoteles, který se nás snaží přesvědčit o tom, že každá věc směřuje na nějaké předem určené místo na světě a všechno dění neustane dříve, než se všechno dostane tam, kam se dostat má. Bohužel však tento velký filozof zahrnul do svých myšlenek jednu zásadně chybnou tezi, že náš svět je středem vesmíru a vztahoval vše k tomuto bodu. Dnes, když jsme si již zcela jisti tím, že střed naší planety je jen jedním z mnoha podobných bodů, otevírají se před námi dvě možnosti. Buďto zachováme Aristotelovu tezi, že každá věc, každý atom, prostě všechno někam směřuje, ale to vše platí jen u nás, na Zemi a nikde jinde (zde však logicky vyvstane otázka, jek je to jinde), nebo tento nápad prostě opustíme a prohlásíme, že věci nemají žádné místo, ke kterému by měly časem dospět a že každá věc a všechno si dělá jen to, co uzná za vhodné a žádné předurčení neexistuje.

Myšlenka o výlučnosti naší planety oproti všem ostatním místům ve vesmíru se jeví dosti přitažená za vlasy a asi to ani nebude pravda. Mnohem přijatelněji působí myšlenka, že některé věci prostě žádné předurčené místo nemají. Podle čeho se ale tyto věci pohybují? – Je totiž zcela jasné, že pohnout se může naprosto cokoliv. Málokdo bude asi ochoten uvěřit, že nějaká věc, dejme tomu kámen se rozhodne, že opustí místo, které dosud zaujímal a půjde se podívat do světa, to je vskutku absurdní. Náš kámen se tedy sám, o své vůli ani nehne. Můžeme jím však velmi jednoduše pohnout my, tedy nějaký vnější činitel. Kde se však tento činitel vzal a jaké vlastnosti musí mít, aby naším kamenem pohnul? Neměl by být rozumný? – Ale vždyť není problém, aby jím pohnul například vítr, tak nám tedy stačí libovolný objekt v přírodě, který je schopen naším kamenem pohnout, stačí nám i obyčejný vítr nebo voda. Proč se ale někdy působením dostatečně schopných činitelů věc pohne a jindy ne? Jsou tedy procesy v přírodě něčím či někým řízeny? A jestli ano, tak za jakým účelem? Není tím účelem náhodou dostat věci na místa, na kterých mají už zůstat? – Jak jsme ukázali výše, věci žádné místo nemají, tedy není ani možné, aby byly na tato neexistující místa směřovány.

Zbývá nám tedy jen poslední možnost, vše je dílem náhody. Nikdo nemůže vědět. Jestli se náhodou někam neodstěhuje židle na které sedím, dům v němž bydlím. Zkušenost nám však ukazuje, že věci kolem mne sice mají dost teoretických možností mě opustit, ale ještě nikdy nebyl popsán příklad, kdy by se to stalo. A tím důvodem, proč se to nikdy nestalo a ani se to nikdy v budoucnosti nestane, protože prostě nemůže jsou přírodní zákony. A právě kombinace náhody a zákonů přírody, které naprosto jednoznačně ovládají náš svět nám jasně ukazuje, že věci na žádném „svém” místě nejsou a ani nikdy nebudou, protože prostě žádné takové „své” místo nemají.