Tato myšlenka zní poněkud paradoxně, ale zajisté není první myšlenkou, která vypadá na první pohled neobvykle, je tedy klidě možné, že je pravdivá. Někdo by snad mohl tuto tezi naprosto jednoznačně vyloučit a poukazovat na to, že jako úplně malé děti jsme byli zcela nesoběstační, ale postupem času, tedy zkušenostmi, se tento stav měnil až k dnešku, tedy v mládí jsme se něco naučili a dnes to vesele používáme, stejnětak se ještě stále učíme a učit budeme, tedy získáme další a další zkušenosti a budeme tedy schopní žít stále snadněji podle zkušeností, které jsme nabyli. Tato téměř ideální vize se tedy asi naplňuje. Jak si mám ale potom vysvětlit, že někteří lidé nejsou dostatečně schopní využívat svých hojných zkušeností a chovají se, jakoby snad ani žádné neměli? – Tenhle bod zatím nevidím tak špatně, tito lidé mohli své, již velmi staré zkušenosti zapomenout, ale zajisté nemohli přijít o všechny svoje zkušenosti, přesto se tak někteří chovají, ale zkušenosti, které jsou naprosto běžné nikdo nezapomněl, ač jsou oproti těm složitějším jistě staršího data. Jak je to možné? Jak je možné, že nikdo nezapomene ty nejstarší, tedy k zapomnění nejnáchylnější věci, zato o ty novější přichází velmi snadno?

Abychom mohli pochopit podstatu našeho problému, musíme si uvědomit, že všechny zkušenosti se dějí v čase, tedy že jsou ovlivňovány nejen nedostatečností lidské paměti, ale i proměnami v čase. Ve výše popsaném ideálním případě jsme tedy zanedbali změny věcí způsobené časem, jichž se týkaly naše zkušenosti. Náš ideální případ by tedy dokonale fungoval v prostředí, ve kterém by neprobíhala v čase žádná změna, takové prostředí by však odporovalo přírodním zákonům. Vzhledem k tomu, že se věci neustále mění, zkušenosti se postupně vzdalují realitě, čím je tedy zkušenost používána řidčeji, tím větší je pravděpodobnost, že zachováme-li se podle ní, bude naše činnost špatná, naopak zkušenosti banální, které používáme denně se neustále mění, aniž bychom si toho všimli a vždy se zachováme správně.

Abychom tedy mohli používat naše zkušenosti po celý život, museli bychom buď zastavit čas, nebo jej alespoň donutit, aby se stále opakovalo totéž a to v tak krátkých periodách, aby se za tu dobu věci nestihly příliš změnit, aby naše zkušenosti byly realitě co nejpodobnější. Dokud se však budou věci s časem měnit tak jako doposud, nebudeme schopní ve stáří používat to, co jsme se v mládí naučili, protože nejenže nenastane stejný případ, protože prostě nemůže, ale je i dost málo pravděpodobné, že by nastala situace natolik podobná, abychom mohli své letité zkušenosti využít. Nakonec tedy dopadneme jako starci, kteří mají nepřeberné množství zkušeností, které jim z valné většiny k ničemu nebudou, ale budeme umírat s bobrým pocitem, že bychom zvládli jakoukoliv situaci, protože nás jistě nemůže nic zaskočit, když jsme tak zkušení.