Hraje bůh v kostky? Lukáš Páral

Tedy je vše řízeno náhodou, nebo má vše, co se děje nějakou pevnou příčinu, bez níž se věci ani nehnou? Odpověď se zdá být zcela jasná, tedy že každý nový stav, do nějž se věci dostanou musel vzniknout podle jasně určených příčin a z minulého stavu, který vznikl zcela stejně. Není ovšem tak zcela jasné, kam se až dostane náš řetězec stavů věcí, tedy není nám podle tohoto modelu vůbec jasné, jak vznikl jakýsi prvotní stav věcí. Zdálo by se tedy logické, že onen původní stav vznikl nějakou náhodou a dále se vyvíjel podle jasně daných zákonitostí, které se již nemohou změnit. To by bylo ovšem dosti nešťastné, protože dnešní stav světa by byl dán pouze nějakými zákonitostmi a stejně tak i budoucnost by jimi byla naprosto přesně určena (Takže by se klidně mohli jít oběsit ti, kteří se snaží z nějakého důvodu změnit svět, protože jejich snaha je naprosto zbytečná. Pokud jsou jejich myšlenky zahrnuty v řetězu budoucích stavů věcí, mohou se s klidným srdcem věnovat nějaké jiné činnosti a jejich nápady budou stejně použity pro některý z příštích stavů světa. Ale pokud mají být jejich myšlenky zavrženy, stane se tak, i kdyby se stavěli na hlavu. Taktéž by se mohlo zdát, že je naprosto jedno, jestli spějeme ke světlým zítřkům anebo k apokalypse)

Tento pohled na svět by se zajisté mnohým líbil – nemusím nic dělat, mám klid a jestli se nějakého toho konce dočkám se Sovětským Svazem na věčné časy anebo jako stoupenec teze Ein Volk, ein Reich , ein Führer je úplně fuk, hlavně se toho dožít v klidu – ale proč vlastně v klidu – není to náhodou jedno? A proč se vlastně ve světě objevuje tolik různých názorů a idejí, za některé z nich jsou lidé klidně ochotni zemřít, ale proč vlastně, když ve skutečnosti běh věcí nijak neovlivní. Dále je již asi neudržitelná myšlenka, že vše je určeno předem, těžko by se již tisíce let snažilo lidstvo svět měnit k obrazu svému, když by tato činnost neměla žádný efekt, na to by již jistě někdo přišel.

Zbývá nám tedy druhá možnost, vše se děje náhodou, nic nemá důvod. Takže je docela klidně možné, že za chvíli mi spadne na hlavu kámen uvolnivší se z fasády blízkého domu a zabije mě, že až vyjdu na ulici, tak mě přejede auto a ještě k tomu všemu spadnu na náledí a zlomím si nohu. Musím připustit, že všechny tyto možnosti jsou docela reálné, i když se s největší pravděpodobností nebude ani jedna z nich konat. Tohle ale začíná smrdět nezřízenou důvěrou v náhodu. Tedy podle naší původní teze si bůh hodí statistiky vypočítaným počtem kostek, jestli si náhodou dnes nezlámu nohu, jestli nebudu mít k obědu… jestli si nepřečtu… jestli nestihnu… jestli……… . No to by bůh asi nedělal nic jiného, než že by házel tunami kostek a čekal na nějaký příznivý obrazec aby mi vnutil hnusný oběd anebo nudné noviny. Tak jestli bůh funguje doopravdy takhle, tak docela chápu odklon dnešních lidí od náboženství, protože asi opravdu nemá nejmenší smysl sloužit jakémusi procesoru, který nás stíhá pohromami.

Tedy závěr je docela jasný. Bůh vyrábí náhodu, která uvádí do pohybu příčinu, která pohne světem. No a není to nesmysl? Nač máme vlastně boha, vždyť příslušným počtem kostek si může hodit každý z nás naprosto samostatně a nepotřebuje k tomu vůbec nic kromě těch kostek.

Tedy odpověď zní: Bůh v kostky nehraje, ale kdyby existoval, nedělal by nic jiného.