Příroda, vesmír a vůbec...

Nevím, jestli znáte téměř kultovní knihu Douglase Adamse Stopařův průvodce po Galaxii a její pokračování Restaurant na konci vesmíru ( tři další díly jsem zatím nečetla). Již jejich tituly v sobě obsahují pojmy jako Galaxie, Vesmír a kniha začíná těmito slovy:

“Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce.

Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti milionů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.”

A už to začíná. Samozřejmě, kniha to není filosofická, avšak některá témata, jichž se její humor dotýká jsou rozhodně hodna zamyšlení.

Země jako zanedbatelný kousek vesmíru, vesmírné přírody, a její obyvatelé, kteří se úplně automaticky a bez většího rozmyslu domnívají, že oni jsou jeho středem. Buďme upřímní, tomuto pocitu se občas neubrání nikdo z nás. Vír totální perspektivy by nás však naučil. Já osobně se do něj někdy dostanu, např. při pohledu na rozsvícená okna sídliště. Tedy do Víru totální perspektivy v rámci naší malé Země, když si uvědomím, že můj život a moje osoba je jen jedna ze šesti miliard (a kdoví jak to s tím vesmírem vlastně je)! To tedy v případě, že na sebe a místo, ve kterém se nacházím, pohlédnu v měřítkách makrosvěta, toho velkého a ještě většího světa kolem nás.

Podobná závrať mě ovšem jímá, i když se podívám na sebe jako na organismus - tak nekonečně složitý, že by sám mohl tvořit malý vesmír.

Stále se jich dotýkám, pojmy jako vesmír, svět, příroda - a je vidět, že není třeba z hlediska vesmírného mezi nimi činit rozdílu. Snad jen výraz příroda se mnohdy užívá v jeho užším slova smyslu pro označení toho nestvořeného člověkem, přirozeného v protikladu ke kultuře. Jinak bychom ale mohli všechny tři označit za synonymní, jen jejich užití v různých kontextech jim dává různý nádech, záleží spíše na zvyku.

Mluvila jsem však o závrati způsobené Vírem totální perspektivy. Tato zkušenost asi není tak úplně od věci, třebaže člověk či bytost (jako v “možném světě” i Húlúvú - superinteligentní odstín modré barvy), která se s Vírem totální perspektivy setká v románu, se již nikdy nevzpamatuje. Ukáže se mu, že neznamená absolutně nic. A to je dokonce horší než Pangalaktický megacloumák (viz kap. 2).

Avšak, abych učinila nějaký závěr, odpověď na otázku Života, vesmíru a vůbec je poměrně jednoduchá. Tedy na první pohled se tak jeví. Já ji ale neprozradím.