Někdy se mi zdá, že pro množství činností, které musím stíhat, nemám čas na ty, které bych dělat chtěla. Ve stejnou dobu bych chtěla stejně intenzivně prožívat události na několika místech najednou. A jindy zase, i když mám času spousty, nedokážu se ani pohnout, což teprve něco souvislého tvořit, někam jít, nějak žít. A v takových chvílích nejvíc se vymlouvám, že vlastně nemám čas dělat něco zábavného, protože bych měla psát úvahu o čase, zároveň se nezmůžu pohnout k tomu, abych psala úvahu o čase.A z toho pramení špatná nálada, protichůdnost pocitů, apod.

Možná, že je tak trochu vidět, že v životě je něco jako čas tak trochu iluze. Člověk vlastní diář či jiný časový rozvrh, kde má naplánovanou (pokud je to opravdu aktivní živočich) téměř každou minutu svého života, a to většinou nějakými nepodstatnými činnostmi, jako je schůzka s člověkem, který ho ve skutečnosti nezajímá nebo podobně. Snaží se namluvit sám sobě, že když bude jeho den naplněn činnostmi, třebaže nenaplňujícími, bude jeho život prožit hodnotně, protože neztratil čas.

To, nač zde stále narážím je, že množství času, nazveme-li to tak, je nepodstatné. Mnohem důležitější je kvalita, intenzita prožitků. Vezměme si například sen. Podle vědců se nám sny zdají třeba jen několik málo sekund a přesto v nich dokážeme prožít neuvěřitelné příběhy nebo dokonce celé životy. Na mnoho svých snů ráda vzpomínám, jako by se staly – ony se vlastně staly.

Věci se dějí, události se udávají, kdyby nebyly žádné věci, nemohly by se dít a pojem jako čas by neměl smysl. To znamená, že jej nejde oddělit od prostoru a od hmoty. Už minule jsme zjistili, že prostor absolutní neexistuje a zdá se zřejmé, že s časem je to podobné. Nějaký nezávislý věčně plynoucí čas, který unáší lidská stvoření čím dál blíž smrti. Tak tedy ne. Ale vlastně, když se na to člověk podívá z toho svého pohledu, možná že ano.