Kauzalita a determinismus

Zdá se přirozené, že věci mají své příčiny. V běžném životě můžeme mnohé jevy analyzovat tak, že hledáme jejich příčiny, někdy je najdeme a tak nám dojde, kde se stala či nestala chyba.

Kauzální zákon nám vštěpují rodiče již od malička. Každý z nás jistě zažil, jak spadla váza ze stolu. Rodič se samozřejmě zlobí, zvlášť na naši odpověď:

To ne já, to samo.

A ono to tak opravdu vypadalo, že to samo. Rodič však se zasvěceným výrazem ve tváři (zasvěcen byl již svým rodičem a rozhodně nám odmítá věřit) odvětí:

Nic se neděje samo, to mi neříkej.

V horších případech nám vlepí facku, v tom lepším se třeba pokusí vysvětlit, že když člověk drcne do stolu, na jehož okraji stojí váza, že váza neudrží svoji stabilitu, spadne a rozbije se, což je nemilé, protože zrovna tahle byla rodičova nejmilejší památka po tetičce z druhého kolena. To bychom zase mohli považovat za příčinu rodičova rozladění.

Některé věci již tak snadno vysvětlit nejde, takže vznikají celé vědní obory, které se pídí po zákonitostech a původu jevů Abychom mohli řešit nějaký problém, je třeba znát jeho příčiny. Tak je tomu například i v psychologii, či psychoanalýze, jejímž velkým úkolem je hledání dávných a zapadlých příčin dnešních člověčích problémů, depresí, frustrací… Jako třeba, když člověk odmítá přijmout zákonitost padání vázy ze stolu, když dostal facku. U někoho může pohled na vázu vyvolat hysterický záchvat nebo nevysvětlitelný pokles nálady (zvlášť, když shodil ještě karafu po babičce a džbánek po dědečkovi).

Mnohé příčiny, třebaže skryté např. v hlubinách mysli nebo v nesmírné maličkosti sledovaných jevů (jako třeba ve fyzice), se dají odhalit rozumem a zkoumáním. Co ale, jestliže některé jevy mají ještě jiný význam? No, tyto úvahy již do ontologických zahrnovat nebudu.