Bez chaosu nelze žít

Nevím, jestli toto téma pojmu dostatečně “ontologicky”. Abych se přiznala, dnešní teorie chaosu a podobné záležitosti jsou zatím pro mě neprobádané oblasti, ve kterých mám ještě co dohánět. Pojem chaosu však ve mně vyvolává několik asociací.

Chaos je něco, čeho se lidé obávají a straní od počátku věků. Jak by taky ne. Představa, že v tomto světě neexistuje řád způsobuje obrovskou nejistotu úplně ve všem.

Prazákladní protiklad ŘÁD – CHAOS, zachování řádu, vyvarování se chaosu, určoval chování lidí již ve velmi dávných dobách. V mnoha kulturách starověkého období byl svět zformován bohem z prvotního chaosu, božská síla přemohla chaos a vytvořila dobrý a krásný svět, kde je možné žít.Tehdy chápali lidé čas cyklicky a proto bylo třeba každý rok znovu stvořit svět pomocí rituálu a dát mu nový řád, přemoci znovu chaos – prostě vykonat to, co na počátku udělal bůh či bohové.

Například v křesťanství bychom mohli říct, že řád je doménou Boha a chaos ztělesňuje Ďábel. Řád je dobro, chaos zlo. Avšak toto pojetí by bylo přeci jen trochu zjednodušující.

Na první pohled absolutní negativita chaosu je ve skutečnosti pro běh a vývoj světa naprosto nezbytná. V dokonalém světě by snad ani nebylo potřeba, aby se něco dělo. Avšak stálé vnikání chaosu, zla, dává podnět k činnosti, k boji proti němu. Lidé se snaží co nejvíce zdokonalovat (aspoň doufám), unikat mu a tím jdou vlastně dopředu, vyvíjejí se.

Tím, že existuje možnost chaosu, uvědomují si lidé hodnotu řádu, uvědomují si, co je dobré a občas se i snaží podle toho jednat. Díky tomu, že znají neštěstí, znají i štěstí.

Je vidět, že otázka chaosu zasahuje do mnoha oblastí lidského jednání, jen v tomto kratinkém zamyšlení jsem se dotkla náboženství, etiky a myslím, že i ontologie.